Občané paměť neztrácejí

Kvituji úvahu Petra Koláře o Zdeňku Ondráčkovi (Hysterie okolo „mlátičky“, MF DNES 21. 12.), ač opravdu nejsem fanoušek pana Ondráčka. Nicméně naši „tradiční politici“, z nichž někteří jsou v Poslanecké sněmovně od školních let a vydrží jim to až do důchodu, se zřejmě domnívají, že lidé nemají paměť.

Dovoluji si rozvést závěr sloupku, v němž autor vzpomíná na rok 1990. Kromě toho, že v tomto roce nebyla zakázána Komunistická strana Československa (a bylo by to logické a akceptovatelné i pro mnohé komunisty), byl uzákoněn zákon „o převzetí majetku KSČ a SSM do rukou lidu“. Majetku v miliardových hodnotách tehdejší ČSFR.

Byla jsem jedním z vládních zmocněnců pro toto „převzetí“. Velice brzy jsem zjistila, že zákon, tak jak byl koncipován, je nerealizovatelný. I proto jsem se svým soukromým advokátem připravila návrh na jeho novelizaci, která by vládním zmocněncům poskytla také nějaké pravomoci. V té věci jsem jednala tam, odkud bylo mé pověření: s federálním ministrem financí Václavem Klausem, který byl tehdy vstřícný, ale tím to končilo. Dodávám, že věcně byl za problematiku zodpovědný, stejně jako za privatizaci, Dušan Tříska, nejdříve Klausův 1. náměstek, po uzákonění lustračního zákona jeho poradce. A také federální ministryně kontroly za ČSSD Květa Kořínková. Až poté, kdy už byl majetek KSČ a SSM z velké části rozkraden, mi bylo jiným vysokým funkcionářem ODS s úsměvem řečeno, že od počátku byl předmětný zákon chápán jako „formalita pro uspokojení davu“, který ale nikdy neměl dojít do fáze jeho realizace.

Jako člověk, se kterým se do roku 1989 v kádrových materiálech táhl cejch kulackého původu, považuji za důležité připomínat vše od počátku, neboť nejen já se dnes na takzvanou sametovou revoluci dívám se značným odstupem, a to zvlášť díky chování oněch letitých komunistobijců v takzvaných pravicových stranách. — Ludmila Klofová