Víc než Zlatý míč Jak fotbalista Koné zachraňuje životy
Dvakrát viděl umírat mladé fotbalisty. Ale dalším čtyřem sám pomohl. Francis Koné, jemuž někteří teď říkají anděl.
Coby útočník končí rok 2017 bídně. Nula gólů v jarní lize za Slovácko, nula na podzim za Brno. Ke všemu se na závěr roku nechal hloupě vyloučit, když po odpískání zakopl míč a chvíli nato strčil soupeře rukama.
A přece si před cestou domů do Abidžanu, metropole Pobřeží slonoviny, odkud pochází a kde má rodinu, plánoval: „Na letišti bude mumraj. Budou mě čekat fanoušci a volat Francis, Francis! A taky mě přijme ministr sportu.“
O Togu, jehož občanství má po matce a které reprezentuje, zase tvrdil: „Tam jsem teď možná oblíbenější než Emmanuel Adebayor, můj vzor.“
Vracel se jako fotbalový gentleman s prestižní cenou fair play od mezinárodní federace FIFA. V únorovém duelu na Bohemians bleskově pomohl brankáři Berkovcovi, který po srážce se spoluhráčem bezvládně ležel na trávníku. „Hned jsem kontroloval, jestli mu nezapadl jazyk,“líčil tehdy.
A pak ještě tolikrát. Jeho příběh poutal i zahraniční média, třeba BBC. „Mám pomáhat. To je můj osud,“říká. Takhle o něm sám, v rodné francouzštině, vypráví.
Čtyřikrát jste pomohl...
Vím, zní to neuvěřitelně. Poprvé jsem nad tím nepřemýšlel, ale když se to stalo podruhé, mluvil jsem o tom s mámou. Ona je pro mě nejdůležitější člověk na světě. Tehdy mi řekla: Není to naposledy, věř mi. A když se to stane, nečekej, co ostatní, a buď připravený pomoci. Tady jde o život a ten si nekoupíš.
Byly to stejné situace jako v české lize na Bohemians?
Vlastně ano, ve všech případech jsem vytahoval zapadlý jazyk. Jednou v Thajsku a dvakrát doma v Pobřeží slonoviny. Tam to bylo hodně ošklivé. Vrátil jsem se v létě 2013, byl to takový svátek, zápas hráčů, kteří nastupovali různě po světě. Jeden z nich spadl a hlavou se praštil o zem. Lidi kolem brečeli, ale nereagovali, jen někdo zkoušel volat doktora. Jak se nehýbal, byl pro ně asi už mrtvý, možná měli strach.
A vy?
Dvakrát jsem viděl, jak takhle lidé umřeli. Bylo mi tehdy asi šestnáct. Holky si uspořádaly malý turnaj, hrály na betonu a jedna spadla na hlavu a ještě po cestě do nemocnice umřela. Podobně jiný kluk při přáteláku. Věděl jsem, že nesmím čekat. I když jsem tehdy v roce 2013 nevěděl přesně jak, přiběhl jsem k němu a hned mu otevíral pusu. Jak bojoval o život, nejdřív mě odhodil. Když jsem ji konečně otevřel, zase pevně skousl, až mám jizvy na prstech. Trvalo to dlouho, jazyk sklouzával zpátky, dával jsem i umělé dýchání. A přežil.
Bez českého fotbalu bych nebyl oceněný vedle Cristiana Ronalda, nevolala by BBC.
Jak se po tom všem změnil váš pohled na fotbal?
Ty smrtelné úrazy byly něco strašného. Nikdy jsem nic takového neviděl – až pak dvakrát při fotbale. Chápete? Při fotbale! I když to byly jen přáteláky, sranda mače. Rozumím, když mnozí hráči tvrdí, že fotbal je jejich život. Taky chci vítězit, ne prohrávat. Ale přináší i situace, jako byl úraz Martina Berkovce. Nesmí chybět respekt, úcta, pomoc.
Pokračování na protější straně