Lidé a slova. To je největší bohatství, jaké má církev

Učím čtrnáctý rok češtinu na katolické církevní škole a pozoruji odtud všechny spory o restituce, státní dotace, katedrály, lesy, pozemky i rozpadající se nemovitosti. O všechno to, co bude nutné dát do pořádku, aby bylo z čeho platit kněze a dotovat instituce, které si na sebe nevydělají. Katolická církev restituovala velký majetek, ale jeho spravování bude v dnešní úřednické době náročný ořech. Chápu, že nemůže rozmazlovat zaměstnance svých institucí – vždyť kněží mají platy nižší než učitelé církevních škol. Opatrnosti finanční rozumím.

Co ovšem nechápu, je postoj katolické církve k devastaci literárního povědomí na českých školách včetně škol církevních. To začala výrazně nahlodávat nová maturita svým systémem dvaceti rozborů vybraných literárních děl.

Vysvětlím. Dříve si moji studenti vybírali knihy podle vkusu, podle doporučení i podle širokých seznamů četby a věděli, že cokoli mohou zúročit při zkoušení i při maturitě. Nyní maturují z rozboru jediné knihy, losují ji ze svého výběru dvaceti děl a ta si volí ze seznamu školního, který čítá minimálně šedesát děl. Seznamy mají jistá pravidla, přesto se student může vyhnout literární historii i pokladům, které formovaly generace před ním.

Lidé a jejich slova – to je skutečné bohatství církve. Příběhy, které přetrvaly tisíce let včetně toho kristovského. Ale jsou tu i díla a osudy napsané v totalitách 20. století – nespoutanost a odvaha Hašlera či Poláčka; čistota jazyka Čepa, Durycha a Schulze; tragický osud i prorocké Zahradníčkovy verše; zpěvná Popelka nazaretská, za jejíž napsání dostal Renč v Leopoldově rok samotky; jedenáct let v uranových lágrech, o nichž Pecka napsal Motáky nezvěstnému, i Magorův drcený zpěv Labutích písní. To všechno jsou příběhy lidí, kteří nežili napůl, kteří svými slovy i svými postoji uchovávali paměť národa.

Většina z těchto autorů pomalu mizí z maturitních seznamů četby i hodin literatury. Zjednodušující systém je požírá a opět vyzdvihuje jména těch, kteří reprezentují nějaký ismus či revoluční směr. A já se ptám našich biskupů a katolických hodnostářů: Co dělat, aby je nové pořádky nevyhnaly i z myslí studentů a učitelů? Jak církev ochrání své příběhy?