V Česku piju hruškovici, ve Francii víno
„Rudolf Jelínek měl dobrou myšlenku. Začal exportovat do Ameriky hned po zrušení prohibice,“vypráví prasynovec slavného výrobce destilátů.
Mluví krásnou měkkou češtinou, ve které jen zřídka hledá zapomenutá česká slova. Je doma v Praze, ve Vizovicích i v dalekém Gaskoňsku. André Lenard, prasynovec slavného výrobce destilátů, palírníka Rudolfa Jelínka. Francouzský bankéř, který se na penzi vrátil do Česka a pokračuje v rodinné tradici.
Pijete slivovici?
Piju, ale jen příležitostně. Dávám přednost hruškovici Williams, ve Francii piju víc koňak a armagnac a hlavně červené víno. Mám totiž sídlo nedaleko Bordeaux, v Gaskoňsku.
Rudolf Jelínek je pro mnohé jen značka, jaký je vlastně váš příbuzenský vztah k slavnému výrobci destilátů?
Jsem prasynovcem Rudolfa Jelínka, který v roce 1894 založil ve Vizovicích palírnu. Moje babička byla Karola Jelínková, Rudolfova sestra.
V čem byl úspěch Rudolfa Jelínka?
Měl dobrou myšlenku, když začal exportovat do Ameriky hned po zrušení prohibice. Začal tam prodávat, našel trh pro košer alkohol, který tam dřív dodávali Maďaři. Ale tím, že Maďarsko inklinovalo k fašismu, tak si američtí Židé začali kupovat alkohol od něj. To byl úspěšný tah a Rudolf Jelínek se tak stal druhým největším exportérem ovocných destilátů pro americký trh.
Dařilo se firmě i později?
Pak přišla ta strašná doba druhé světové války. Pro firmu nebyl šťastný ani konec války. Říká se, že Rudá armáda na den zastavila svůj postup na západ ve Vizovicích a dál se táhlo, až když se vypily všechny zásoby. Pak přišla krátká doba vlády Jiřího Jelínka. Byl to osmnáctiletý kluk, který se vrátil z koncentráku, a není divu, že si chtěl spíše užívat života než se věnovat firmě. Pak přišlo znárodnění. Dnes je to takové znovunarození Rudolfa Jelínka.
Pamatujete si, jak fabrika fungovala za Jelínků?
Na dvoře stály kádě, všude vonělo kvasící ovoce, švestky, meruňky. Jiří Jelínek mě vždycky posadil nahoru na káď a já řval jako pavián... Pamatuju si na ten areál, továrna se od té doby podstatně rozrostla a vůbec se to nedá srovnat s minulostí.
Váš příběh je možná ještě zajímavější.
Můj příběh je trochu divoký. Narodil jsem se ve „šťastném“roce 1940 v Paříži, když Němci smetli Francii. Žil jsem tam do konce války. Tatínek zemřel v dubnu 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen v posledním týdnu války. Velká smůla. Dobrovolně nastoupil do armády, zajali ho, ale podařilo se mu utéct a potom ho udali „dobří“sousedé a již se nevrátil.
Neuvažovala maminka, že zůstane ve Francii?
Maminka se chtěla za každou cenu vrátit do Vizovic, vyjeli jsme v říjnu 1945, když už válka všude skončila. Jeli jsme jedním z prvních vlaků z Paříže do Prahy. Ještě se topilo v kamnech, všude byla strašná zima. Vrátil jsem se s parádním zápalem plic.
Jaký byl pro dítě návrat z Francie na Moravu?
Byl jsem příliš malý a nemluvil jsem ani slovo česky. V roce 1946 jsem nastoupil do školy a už jsem česky mluvil.
Jak jste mluvil s maminkou?
Ve Francii jen francouzsky. Česky jsem se naučil lehce, jako se učí děti, aniž bych se učil. To jsem mohl porovnat, když jsem se učil ostatní řeči.
Jak dlouho jste zůstal ve Vizovicích?
Žili jsme tam do roku 1949, pak nás znárodnili, všechno nám zabavili a vyhodili nás.
Kam jste šli?
Maminka se vrátila do Bratislavy, kde prožila dětství, dědeček tam byl bankovním ředitelem. Tak jsem zase začal chodit do školy.
Pro změnu jste se učil slovensky?
Pletu si často češtinu se slovenštinou, jak je to teď v Česku zvykem... Tam jsem chodil do školy a v roce 1957 maturoval.
Kdy jste se vrátil do Francie?
Maminka požádala v roce 1956 o možnost vystěhování. Napsala, že je silně krátkozraká a že nechce být státu na obtíž, a já byl cizinec, měl jsem díky narození francouzské občanství. Odmaturoval jsem a odjel za rok za ní.
Chtělo se vám odjet?
Lidé tomu budou těžko věřit, nechtělo. Měl jsem tu kamarády, první lásku.
Jak vás přivítala Paříž?
Známí mi sehnali malý pokojík v šestém patře, kde jsou obvykle pokojíky pro služky, v krásné ulici Rue de la Paix, ve které je jedno klenotnictví vedle druhého. Ze záchodu byl krásný výhled na Paříž. Přímo před očima jsem měl sochu Napoleona. Hlavně jsem se ale musel naučit francouzsky.
Jak to?
Asi vám to přijde směšné, ale mluvil jsem jako pětiletý kluk. V Československu jsme se povinně učili rusky a vedle toho jsme měli němčinu. Ale francouzštinu jsem nedělal. Neuměl jsem číst, psát, neznal jsem gramatiku a měl jsem slovní zásobu pětiletého kluka. Četl jsem si noviny a vůbec jsem jim nerozuměl. Vypisoval jsem si slovíčka, učil jsem se je nazpaměť a ztratil jsem tak rok.
Pokračoval jste ve Francii ve studiu?
Celý život jsem chtěl být diplomatem. Když ve Vizovicích kluci říkali, že chtějí být sedlákem, hasičem, pilotem, já chtěl být francouzským konzulem v Praze.
Proč se vám to nepodařilo?
Vystudoval jsem několik vysokých škol, abych mohl k přijímačkám na ministerstvo zahraničí, napoprvé jsem je neudělal, ale řekli mi, byl jste dobrý, zkuste to příští rok. Za rok si mě ale zavolal ředitel osobního oddělení ministerstva zahraničních věcí a podivoval se nad tím, že se člověk vychovaný v komunistickém Československu vůbec může snažit dostat na ministerstvo. Že sice jsem francouzský občan, ale nemůžou mít ve mně důvěru. Tak skončila moje diplomatická kariéra.
Co bylo pak?
Byla to dobrá ekonomická doba, třicet bohatých let pro Francii. Zaměstnala mě banka Paribas, první investiční banka v kontinentální Evropě. Pomalu jsem postupoval po žebříčku vzhůru, díky znalosti řečí mě nakonec poslali do Sovětského svazu, od roku 1970 jsem byl jejím zástupcem v Moskvě.
Jak se tehdy žilo v Moskvě?
Bylo to zajímavé, bylo mi třicet a vedl jsem takový koloniální život... měl jsem řidiče, služebnou. Zastupoval jsem francouzský průmysl i řadu velkých zahraničních firem, poznal jsem spoustu politiků, zajímavých lidí, setkal jsem se třeba s americkým prezidentem Nixonem. Sovětský svaz tehdy pootevíral dveře.
Pracoval jste i pro legendární banku Rothschild...
Vrátil jsem se do Paříže, banka mi slíbila kariérní postup, ale nestalo se, tak jsem odešel. U Rothschildů jsem založil oddělení pro východní Evropu. Byla to banka s velkým jménem, ale malým kapitálem. Odtud jsem přešel do Royal Bank of Canada a zase do zahraničního oddělení pro východní Evropu. Řešil jsem třeba kolaps Polska nebo Jugoslávie. Přitom nás vždycky učili, že stát nemůže zkrachovat.
Vrátil jste se někdy do Vizovic?
Jezdil jsem tam pravidelně. Jednou dvakrát ročně jsem jezdil do Československa. Objížděl jsem pracovně východní státy, někdy jsem se zastavil i za kamarády ve Vizovicích.
Nebyl jste tady pro změnu za francouzského špiona?
Byl. Měl jsem potíže. Jednou na mě po schůzce čekali v InterContinentalu dva pánové. Bavili jsme se o ekonomice, já žádná státní tajemství ale neznal. Čekali na mě pokaždé, když jsem přijel. Zajímalo je, jak reaguje socialisticky vychovaný mladík na kapitalistické poměry. Naposledy na mě jeden čekal v lednu 1990 v hotelu. Říkal jsem mu, vy nečtete noviny, nedíváte se na televizi? A on na to, promiňte, já si přišel říct o zaměstnání.
Našel jste mu místo?
Nenašel.
Restituovala rodina továrnu?
Jiří Jelínek, který bojoval dlouhá léta proti zneužívání jména, zemřel v roce 1990. Jeho dcera Irena, která žila v Kanadě, neměla o firmu žádný zájem, já taky ne, nikdy mě nenapadlo o cokoliv žádat. Jsem rád, že jsem to neudělal, to by fabrika zkrachovala, neznal jsem tenhle obor, neznal jsem české poměry. Jsem rád, že se fabrika dostala do rukou současného, velmi kompetentního majitele. Společnost vzkvétá. Vyrábí se v Bulharsku, v Chile, nakupují se sady. Hodně se exportuje.
Jste v dozorčí radě firmy, jak jste se tam dostal?
Předseda představenstva Pavel Dvořáček si mě našel přes společné známé, dozvěděl se, že pobývám v Praze, a symbolicky mi nabídl, abych pokračoval v rodinné tradici, abych se stal členem dozorčí rady.
Kolik času trávíte v Česku?
Pendluji mezi Prahou a Gaskoňskem. Venkov v zimě není nic moc. Od května do října jsem tam, tady v Praze jsem v zimě. Gaskoňsko je ryzí Francie. Zůstaly tam tradice, dobře se tam jí a pije, lidé na sebe mají čas. To není uspěchaná Paříž, to je francouzský venkov.
Máte krásnou češtinu.
Mám tady kamarádku a ta mi říká, že mluvím jak hotentot.
Změnila se Praha?
Pamatuju si ji, když jsem sem jezdil služebně. Chodilo se pod lešením, hledaly se restaurace. Dneska jich je tu fůra. Opravily se domy, ale Praha romantickou zůstala.
Nevadí vám turisté? Žijete v centru.
Jsem trochu stranou, je to praktické, nejezdím autem, jen tramvají nebo chodím pěšky.