Historie: Ošklivá smrt Aloise Rašína
Před 95 lety zahynul rukou atentátníka ministr financí Alois Rašín. Umřel i proto, že si v politice stál za svým proti všem, říká historička Jana Čechurová.
Ráno 5. ledna 1923 otevřel tehdejší ministr financí Alois Rašín dveře domu v Žitné ulici v Praze. O chvíli později práskly dva výstřely a on se zhroutil k zemi. Kulka, kterou vystřelil devatenáctiletý pojišťovací úředník a anarchista Josef Šoupal, mu poranila páteř. Těžce zraněného politika převezli do Podolského sanatoria. „Diagnóza byla od začátku jednoznačná, i když to čas od času vypadalo, že by přece jen mohlo dojít ke zlepšení,“říká historička Jana Čechurová. Od atentátu na člověka, který se během pěti let stal z hrdiny národa, který provedl měnovou odluku, jeho nepřítelem, jenž tvrdě prosazoval silnou korunu, včera uplynulo 95 let.
Policie Rašínovi před atentátem nabízela ochranu, on ji však nepřijal. Byla hrozba reálná?
Je pravda, že ministr obrany nabízel Rašínovi zbraň k osobní ochraně, ale on ji odmítl. Odmítl i ochranu tajných policistů. Varovné signály, že by se něco mohlo přihodit, existovaly. Po nástupu do funkce ministra financí v říjnu 1922 byl Rašín terčem nenávistných útoků. Dostával anonymy, výhrůžky. Takže pocit, že by mohl být ohrožen, tu byl. Nemyslím si ale, že by on nebo někdo skutečně věřil tomu, že je hrozba tak reálná.
Ještě v roce 1918 byl přitom považován za jednoho z hrdinů národa. Přímo se zasloužil o založení republiky, za války byl odsouzen za své politické názory k smrti. Jak se z hrdiny národa stala oběť atentátu?
Opravdová hysterie kolem něj vypukla až na podzim 1922, s nástupem na ministerstvo financí, a to především kvůli jeho tvrdému prosazování silné koruny. Pro Rašína představovala silná koruna signál pevné a stabilní ekonomiky, prosazoval ji už před nástupem na ministerstvo financí. Bylo to v té době jedno z možných řešení. Zohledňovalo potřeby části české ekonomiky, ale silně oslabilo export. To vedlo k propouštění, zkrachovaly některé finanční ústavy. Za to vše byla Rašínovi připisována vina. Pro řadu obyvatel se stal zosobněním buržoy a kapitálu.
To byl v té době důvod, aby se stal symbolem nepřítele?
Rašínova strana, Národní demokracie, v té době v podstatě jako jediná prosazovala liberální ekonomickou politiku, která byla velmi nepopulární. Šlo o dobu, kdy popularita levicových stran narostla válečným zážitkem i tristními životními poměry, se kterými se lidé museli vyrovnávat po ní. Sociální demokracie končila na prvním až druhém místě ve volbách už před válkou. Liberální pravice v té době hledala voliče těžko.
To se velmi podobá dnešní situaci.
Podle mě se to nedá srovnávat. Dnes se lidé rozhodují jinak, na rozdíl od tehdejší doby se nevolí stavovsky. Za první republiky dělníci volili sociální demokracii, zemědělci agrární stranu, národní demokracie přitahovala národně smýšlející inteligenci a podnikatele. Program stran odpovídal sociálnímu základu jejich voličů. Dnes se tento pravolevý význam volebních programů vyprázdnil. Myslím, že politologové mají stále zamotanou hlavu z toho, co se vlastně děje, podle čeho se voliči rozhodují. Neřekla bych ale, že je to odklon od pravice, spíš odklon od klasických ideových stran, jako byla právě Rašínova Národní demokracie. Tento typ stran převládal od 19. století, určitou pseudolinii si udržel i za socialismu a pak vydržel ještě dvacet let po revoluci.
V čem jsou dnešní strany jiné? Jak se například liší jejich volební programy?
Tehdy bylo například mnohem snazší poznat, čí program čtete. Byly o úplně jiných prioritách. Dnes by člověk musel hledat konkrétní body, ve kterých se jednotlivé programy liší. Faktem je, že o řadu těchto témat, která utvářela toto pravolevé zacílení stran za první republiky, politika s nástupem sociálního státu a změnou sociální skladby obyvatelstva po roce 1945 přišla.
Co máte na mysli?
Jedním z největších témat bylo pojištění, zabezpečení člověka. Ve školství se diskutovala míra odluky od církve, ale například i to, jestli by teologické fakulty měly být součástí univerzitního prostředí.
Byla to doba natolik radikální, aby k ní představa atentátu patřila? Přece jen, od první světové války, která začala jiným atentátem, uplynulo pár let. Anarchistické hnutí, ke kterému se hlásil i Josef Šoupal, bylo u nás na vzestupu.
Je to možná zvláštní, ale české politické kultuře atentát na rozdíl od okolní Evropy vlastní určitě nebyl. Byl to opravdu ojedinělý a mimořádný čin, který všechny zaskočil. Ostatně jediný další dokonaný atentát mířil na Heydricha, a to se nedá příliš srovnávat. Ale je pravda, že se situace radikalizovala.
Rašín však nebyl kontroverzní osobností jen kvůli svým liberálním názorům. Těsně před atentátem se dostal do konfliktu například i s legionáři.
Nevím, jestli se tomu dá říkat konflikt. Rašínův problém s legionáři se otevřel až v prosinci 1922, kdy na uzavřené schůzi mladé generace Národní demokracie pronesl výrok v tom smyslu, že za práci pro vlast se neplatí a že legionáři ověnčili své hlavy slávou a pak natáhli ruku a požadují po vlasti zaplatit. Výrok se dostal na veřejnost a rozpoutala se kolem toho obrovská vřava a doslova štvanice na Rašína.
Udělala z Rašína cíl právě tato štvanice? On sám těsně po atentátu na legionáře myslel.
Nemyslím si to. Šoupal se rozhodl, že odstřelí pár představitelů buržoazie a uleví tak lidu, předtím, než Rašín stačil jako ministr cokoli vykonat. Vážně uvažoval i o Jaroslavu Preissovi, řediteli Živnobanky. Mimochodem Rašín a Preiss byli od studentských let přátelé. Nakonec si vybral Rašína a o atentát se ještě v roce 1922 dvakrát pokusil neúspěšně. Byl to dlouhodobý záměr.
Co se stalo po atentátu?
Tady je důležitý fakt, že Rašín nezemřel hned. Umíral šest týdnů a své umírání ve vztahu k veřejnosti svým způsobem moderoval. Vzkazoval například, že mu nemají posílat květinové dary, že místo toho mají dát příspěvek na zlatý poklad republiky. Bylo to takové umírání v přímém přenosu. V novinách otiskovali každodenní reportáže z Podolského sanatoria, sledovalo se, kdo přišel k lůžku nemocného. Co se týče médií, myslím, že to byl Peroutka, kdo to popsal jako dobu zpytování svědomí. Rašín se znovu stal hrdinou 28. října a politikem odsouzeným za Rakouska-Uherska ke smrti. Šlo to až tak daleko, že například v Národních listech zřídili hlídku, kam měli lidé hlásit, když slyšeli někoho schvalovat atentát na Rašína nebo že ho málo litují.
A využívali toho lidé?
Ano, využívali.
Dokázali národní demokraté z atentátu na Rašína vytěžit politický kapitál?
Dlouhodobě to nedokázali. Po Rašínovi se stal ministrem financí Bohdan Bečka, po něm už ministerstvo financí nikdy nezískali. Bečka opustil politiku deflace, provedl stabilizaci koruny, která vydržela až do konce 20. let. To by se ale s velkou pravděpodobností stalo, i kdyby Rašín atentát přežil, na konci roku 1922 se přiklonil k tomu, že nebude úsilí o silnou korunu hnát do extrémů, jen to ještě nestihl zveřejnit. Strana sice žila z Rašínova odkazu, ale jeho ztrátu to nevyvážilo.
V čem byl pro stranu cenný?
Mimo jiné i svým smyslem pro koaliční spolupráci, byl ostatně za Národní demokracii členem Pětky (neformální uskupení šéfů politických stran ve 20. letech, které určovalo směr tehdejší politiky – pozn. red.). Ta bývá považována za vadu na kráse české politiky, ale já si myslím, že při tehdejší politické roztříštěnosti to byla konstruktivní cesta, jak dosáhnout funkční demokracie.
Dnešní politická scéna je také roztříštěná.
V té době bylo v parlamentu kolem patnácti stran, nejsilnější agrárníci vyhrávali volby s necelými 15 procenty. Spektrum zahrnovalo i německé strany, které na začátku 20. let odmítaly existenci Československa, nebo Slovenskou ľudovou stranu, která měla také řadu výhrad. Konsenzus, na kterém stála existence republiky, nebyl postaven na žádné velké většině. Představitelé stran Pětky včetně Rašína věděli, že musí ve vyšším zájmu spolupracovat a přijímat kompromisy.
Jaká byla síla Velké pětky ve srovnání s dneškem?
Ve srovnání se současnými šéfy politických stran byla síla Pětky nesrovnatelná. Dokázala se dohodnout a opravdu přimět své poslance podle té dohody hlasovat. Podívejte se, kolik politických krizí v posledních dvaceti letech souvisí s přechody politiků mezi poslaneckými kluby a stranami. Tehdy by to nebylo možné, mandát nepatřil poslanci, ale straně, kdo by opustil stranu, o mandát by s největší pravděpodobností přišel. Také ve srovnání s dnešní politikou nedocházelo k tak velkým posunům v počtech získaných hlasů. Bylo to předvídatelné a odpovídalo to sociálnímu složení. Voliči se nepřelévali podle momentálních emocí nebo deziluzí. Strany měly také statisícové členské základny, i to k tomu patřilo. To je rozdíl od situace, kdy si voliči jednou za pár let vybírají z nabídky.
Je dnes politika lehčí, nebo těžší disciplína?
Je náročnější se v ní zorientovat. Ve srovnání s první republikou, kdy kromě komunistické strany ve 20. letech a Sudetoněmecké strany ve 30. letech žádná jiná velká strana nevznikla a ty stávající řídili lídři z konce 19. století až do své smrti, je dnešní politické prostředí tekutý písek.