Bubliny odcizených generací
Esej Vlastimila Vondrušky
Letos jsem konečně dospěl k metě důchodového věku. To říkám proto, aby bylo jasné, že nejsem z generace, která považuje počítač, internet, iPod či sociální sítě za stejně běžné, jako bylo pro nás jízdní kolo nebo fotbalový míč. Psaní knih mě samozřejmě naučilo s počítačem pracovat, umím napsat e-mail, a dokonce jsem se opatrně dotkl i sociálních sítí.
Ale je to činnost stejná, jako když suchozemec prstem zkouší vodu, v níž se s naprostou jistotou prohánějí ryby. Naše mladé generace plují ve světě nových komunikačních technik jako ryby ve vodě a já samozřejmě vím, že i kdyby mi narostly ploutve, stejně si s nimi v tomhle rybníku nezaplavu.
Způsob komunikace ovlivňuje naše myšlení a nazírání na svět, a naopak normy a životní étos společnosti ovlivňují zpětně obsah komunikace. Nechci se pouštět do složitých teoretických úvah, ale prostě to tak je. Mladá generace žije z hlediska toku informací jinak, než žily generace jejich prarodičů.
Přesto si myslím, že to nepředstavuje základní problém naší doby, neboť s novinkami v technologiích se muselo lidstvo při práci s informacemi vypořádávat vždycky. Nemyslete si, že objev knihtisku či první noviny nebyly z generačního hlediska problém, protože mladí se učili číst a psát, ale prarodiče byli negramotní. Právě tak první biografy ve městech dávaly možnost úplně nového nazírání na svět, než měli lidé v zapadlých venkovských krajích.
Lidé se museli vždycky učit, jak s komunikačními novinkami pracovat. Ale současně si museli zachovat zdravý rozum, protože prioritní bylo postarat se o své přežití. K tomu jim mohly nově nabyté informace dobře posloužit, právě tak jako k uspokojení zvědavosti a k pobavení.
Žili však víceméně stále v reálném světě, do něhož maximálně promítali inspiraci a sny, které jim různé zprávy přinášely. Zprávy o Velké francouzské revoluci nebo o Říjnové v Rusku podnítily politické hnutí i u nás.
Červená knihovna zase formovala sentiment mnoha žen a příběhy westernových pistolníků chlapáctví mužů. Navzdory všemu však byly informace součástí běžného života, který korigoval zjednodušení a schematismus tohoto primitivního virtuálního světa.
Dnes dochází k zvláštnímu a nejspíš nebezpečnému jevu, kdy informace běžný život nahrazují. Obecně platí, že na uvažování evropské civilizace má stále menší vliv realita. Podléháme virtuálnímu světu. Proto jsme náchylní věřit ideologům a médiím, nápady zjevně odporující realitě přijímáme jako pravdivé.
A to máme my starší zkušenost z časů, kdy informační svět vypadal úplně jinak, zatímco mladí nepoznali v rovině informací často nic jiného než virtuální svět. Nelze pochopitelně paušalizovat. Existují rodiče, kteří své děti vychovávají tradičně, pohádky jim raději čtou sami, kupují dětské knižní encyklopedie a jejich potomci se nedomnívají, že svět rovná se počítač. Jenže dříve nebo později i ty vstoupí do anonymního světa internetového „přátelství“.
Jako v klecích
V reálném životě se musíte umět postavit oponentům tváří v tvář a říci jim do očí, co si myslíte. Dneska se pereme tak, že v diskusi vzkážeme přes internet tomu druhému, že je pitomec. Místo vyznání lásky pošle chlapec dívce emotikon. Člověk by si měl ověřovat, jak vypadá realita zobrazovaná na sociálních sítích. A jací jsou doopravdy facebookoví „přátelé“. Možná teď hovořím staromilsky, ale věřte mi, není to obava lichá.
Nová média vychovávají své uživatele z hlediska informací stejně jako zoologické zahrady zvířata v klecích. Pokud je pustíte do přírody, obvykle zahynou, protože se o sebe neumějí postarat. Mluvím o zvířatech, ale obávám se, že to neplatí jen o nich. Stejně jsme na tom ve společnosti my, pokud bychom vstoupili do drsné reality a chovali se podle zásad svých virtuálních zkušeností.
Namátkou se mi vybavují scény z anglických realistických románů, v nichž dobře vychovaní mládenci zabloudí do krčmy poblíž londýnských doků, kde je okradou a ztlučou, a oni jsou zděšeni a překvapeni, protože netušili, že je něco takového možné. A totéž platí i dneska. Existují totiž lidé a celé společenské skupiny, a dokonce i národy, které nežijí virtualitou počítačových sítí. A pokud tam mladý člověk zabloudí od svého počítače, může na to šeredně doplatit.
Dívky, které vyrazily ve svatém přesvědčení o své rovnosti do afghánských hor, dopadly tragicky, stejně tak jako ty, které podlehly vábení islámských džihádistů. To je jeden z mnoha příkladů, které varují, že realita nemusí vypadat stejně jako počítačová imaginace světa. Ještě tragičtější jsou zprávy o střelbách na amerických školách, kdy si někteří studenti popletou realitu s bojovou hrou.
Mladí lidé měli od nejstarších časů touhu vytvářet společenství sobě rovných, v nichž mohli rozvíjet své představy, jak změnit svět a dosáhnout úspěchu. Pro 19. století jsou charakteristické spolky anarchistů, utopických socialistů, studentské spolky německých vlastenců (říkalo se jim posměšně buršáci), katolické družiny, sdružení mladých básníků či dělníků. Stejné hnutí mládeže existovalo i v minulém století – trampové, hippies, mládežnické budovatelské organizace a já nevím, co ještě.
Ale všechny ty spolky žily své virtuální představy jen občas, cestou na své srazy se jejich příslušníci stále pohybovali v reálném světě. Mnozí časem zmoudřeli a přizpůsobili své sny realitě. Dnešní počítačový virtuální svět nic takového nevyžaduje. Cestu za přáteli vykonám tak, že přejdu ke stolu, posadím se a zapnu počítač. Pokud mám štěstí, pracuji tak, že od stolu přes počítač vydělávám peníze. A svět znám jen skrze svůj počítač a zprávy, které sleduji. Teď by se zdálo, že vinu za tenhle stav dávám mladé generaci. Ale ne, vina je na nás, na rodičích.
Útěk z reality
Svět, který jsme stvořili, mladé přímo nutí k útěku od reality, protože jsme pohrdli hodnotami, na kterých jsme my vyrostli. Ideologie dneška je taková, že vše, co jsme dělali dosud, je špatné. Národy jsou přežilé, bílý muž je zločinec, mateřství je zpozdilost a brzda šťastné budoucnosti žen, homosexualita je in a všichni mají stejná práva. I ti, co neumějí a nechtějí pracovat, stejně jako zločinci a teroristi.
Pokud bychom udělali mezi mladou generací výzkum mínění, mnoho z nich by asi potvrdilo, že souhlasí s moderními hodnotami všeobecné lásky a pravdy. Jenže oni s nimi souhlasí proto, že je znají virtuálně. Jakmile by na ně dopadly konkrétně, zděsí se a nebudou se s nimi umět vyrovnat.
Migranty hájí především představitelé mladé generace, leč neuvědomují si, že je budou muset v budoucnu živit, budou se muset vypořádávat s nárůstem zločinnosti, a že to také může dopadnout tak, že křesťanské hodnoty nahradí šaría.
Netvrdím, že to tak dopadne, ale rodiče měli vždycky povinnost chránit své děti. A to i před tím, co si ani neuvědomují.
Četl jsem rozhovor s jedním špičkovým youtuberem. I mladá generace si začíná uvědomovat, že každá nová technologie může být dobrý sluha, ale také zatraceně špatný pán. Zmiňuje se o pocitu života v „bublině“, odlišného od zbytku společnosti.
Vlastní virtuální svět
Tahle obava je totiž naprosto přesná. Ano, svět se skládá z mnoha vrstev, jsou tu lidé chytří a hloupí, sexuálně náruživí a frigidní, korektní a nekorektní, smutní a veselí, poživační a asketičtí, zábavní a nudní, pracovití a líní. A jsou tu také politici a voliči a Pražáci a ti ostatní. Pokud se někdo obklopuje pouze přáteli se stejnými názory a díky počítačům se nemusí stýkat vůbec s nikým jiným, časem podlehne bludu, že celý svět je jako on a ti, co s ním žijí v jeho bublině.
Jistě, ten problém není tak jednoduchý, jak ho tu ve zkratce podávám. On vůbec lidský život nelze popsat několika poučkami. A pokud dneska hledá mladá generace „sama sebe“, je to naše vina, protože jsme jí vzali prověřené hodnoty našich předků a neumíme jí dát nic jiného, co by bylo důvěryhodné a pozitivní.
Celá moderní společnost se chová s flagelantskou zarputilostí kajícníků. Jenže mladí lidé se nemají proč kát, oni nic hanebného neudělali. Po pravdě řečeno, nic špatného jsme neudělali ani my a naši předkové, i když nám to podsunují šílenci, kteří se zaštiťují bojem proti „bílému muži“.
Jenže my jsme přece jen zkušenější a vůči podobným hloupostem ostřílenější. Leč mladí nikoli. Oni mají budoucnost před sebou a chtějí být úspěšní a šťastní. A tak si stvořili vlastní virtuální svět, do něhož je nám a našim malichernostem a hloupostem vstup zakázán. Ale i kdyby nám povolen byl, nic bychom z něj nepochopili.
Dnes se pereme tak, že v diskusi přes internet vzkážeme druhému, že je pitomec.