Cesty na Hrad
V roce 1934 si volbu poprvé „vyzkoušel“Klement Gottwald. Komunisté tehdy rušili volbu výkřiky „Ne Masaryk, ale Lenin!“.
Za sto let se v úřadu prezidenta vystřídalo jedenáct mužů. Další možná přibude už v březnu. Každá volba bylo malé dobrodružství, ať už se hlasovalo otevřeně, nebo tajně.
Podpisy zákonodárců ani občanů nikdy nemusel shánět Tomáš Masaryk. „Prezidenta volil vždy v tomto období parlament, který byl podle ústavy dvoukomorový,“popisuje průběh voleb historik Michal Stehlík, autor výstavy Fenomén Masaryk v Národním muzeu v Praze.
Nejsnazší byla jeho první volba. Ještě před přijetím ústavy byl totiž Masaryk zvolen prezidentem 14. listopadu 1918 Revolučním národním shromážděním. Stalo se tak aklamací, tedy souhlasem všech přítomných členů.
Kromě první volby měl Masaryk vždy protikandidáty. V drtivé většině šlo o kandidáty komunistů. Při druhé volbě v roce 1927 panovala velká nervozita, zda bude volba úspěšná již v prvním kole. Proti byli nejen komunisté, ale i další strany. Masaryk se dal dokonce předem slyšet, že v případě neúspěchu do druhého kola nepůjde. „Nakonec byl zvolen pouhými třinácti hlasy nad potřebné kvorum, mimo jiné i díky hlasům německé sociální demokracie. Byla to nejtěsnější volba první republiky,“potvrzuje Stehlík.
Politické strany podle něj sice často zvažovaly různé varianty, ale nakonec nestavěly kandidáta. „V roce 1934 si prezidentskou volbu poprvé „vyzkoušel“Klement Gottwald, který získal 38 hlasů ze 450. Komunisté tehdy rušili volbu výkřiky „Ne Masaryk, ale Lenin!“
„Byla to ale i součást tehdejší strategie – být vidět. A kdy jindy než při prezidentské volbě,“říká Stehlík.
Volbě Masarykova nástupce Edvarda Beneše v roce 1935 předcházelo dlouhé vyjednávání. Nakonec byla volba i díky Masarykově podpoře jednoznačná. Volba Emila Háchy už byla v jiné atmosféře – panoval velký šok po mnichovských událostech a odchodu Edvarda Beneše. Přesto byl zvolen drtivou většinou.
Do prezidentského křesla se Beneš vrátil už za války, kdy mu byl tento titul potvrzen jako šéfovi exilové vlády a po válce potvrzen řádnou volbou. V červnu 1948 abdikoval Beneš na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal Klement Gottwald.
Z prezidentského úřadu se tehdy stal jen přívěsek pro šéfy komunistické strany, po smrti Gottwalda byl aklamací zvolen nejprve Antonín Zápotocký a pak Antonín Novotný. Kandidáti se vybírali v Moskvě, volba v parlamentu byla jen formalitou.
Zlepšení tristní situace přineslo až pražské jaro. Reforma smetla nepopulárního Novotného a poprvé od roku 1946 se volilo tajně. Válečný hrdina generál Ludvík Svoboda dostal 282 platných hlasů, šest poslanců Federálního shromáždění se zdrželo. Svoboda byl prezidentem zvolen ještě jednou a tajná volba se udržela až do roku 1989.
Posledním komunistickým prezidentem a prvním Slovákem na Pražském hradě se v roce 1975 stal Gustáv Husák. Po dvou volbách rezignoval po jmenování první demokratické vlády a revoluční doba přinesla změnu.
A aklamací byl na konci roku 1989 zvolen také Václav Havel. Jeho první mandát skončil po půl roce. Řádné volby v roce 1990 už byly opět tajné. Na svou funkci Havel abdikoval v červenci 1992 kvůli rozpadu federace. Fakticky posledním federálním prezidentem tak byl premiér Jan Stráský, který do konce roku 1992 vykonával i pravomoci prezidenta republiky.
Malé příběhy provázely i volby českch prezidentů. První volbu Václava Havla provázelo anonymní oznámení o uložení bomby. V druhé volbě byl zvolen těsnou většinou jednoho hlasu. Ve vazbě přitom byl Havlův protikandidát Miroslav Sládek a jeho republikáni napadli volbu u Ústavního soudu.
Proslavil se i pískot, kterým první dáma Dagmar Havlová reagovala na výroky republikánských poslanců.
Až ve třetím kole třetí volby byl v roce 2003 druhým prezidentem zvolen Václav Klaus. Dokázal porazit filozofa Jana Sokola i Miloše Zemana, který na prohru nikdy nezapomněl. I proto, že jej nevolili někteří jeho někdejší spolustraníci z ČSSD.
I na druhé volební období byl Klaus zvolen až po dlouhém boji. Tentokrát byl jeho protikandidátem ekonom Jan Švejnar. Zdlouhavá volba pak přispěla k přijetí zákona o přímé volbě.