„Hanoj Hilton“, kde nikdo nechce spát
Říká se mu hanojský Hilton, ale pět hvězdiček nemá. Dokonce ani jednu. Přezdívku po luxusním hotelu dostal jen z ironie; pravý název místa je vězení Hoa Lo a jeho obyvatele čekalo všechno, jen ne komfort. Byla to samota, mučení i smrt.
Ondřej Novotný spolupracovník MF DNES ve Vietnamu
mavá úzká chodba má po obou stranách bytelné dveře a nad nimi mříže.
Náhle z ní vyběhne jakýsi muž, v očích má slzy a vypadá, že každou chvílí začne zvracet.
Proplete se mezi turisty a zmizí pryč, dál od zvídavých pohledů.
Netřeba se ptát, co ho trápí, místo samotné je odpovědí.
Stojím v chodbě, která v „hanojském Hiltonu“vedla k celám smrti. Místu, z jehož ticha křičí beznaděj.
Ti, kdo byli odsouzeni na smrt, strávili v těchto celách nejméně deset měsíců, než došlo na popravu. Izolováni od okolí, spoutáni v okovech. Nemohli se hnout, nemohli na záchod, jen dvakrát denně se dveře jejich samotky otevřely, když jim stráže přinesly jídlo a vodu.
Takhle pro ně končil život; ve skličujícím zapomnění.
Ač se cely už třicet let nepoužívají, úzkost z nich dýchá i dnes. Tedy také v době, kdy už je z vězení muzeum připomínající všechny jeho hrůzy.
Minulost v rukách propagandy
Basa umístěná uprostřed města se měla stát varováním pro všechny rebely a bojovníky za nezávislost; právě političtí vězni v něm nejčastěji končili. Po porážce francouzských vojsk v roce 1954 připadlo vězení Demokratické republice Vietnam a stalo se peklem pro Američany zajaté během vietnamské války.
Stále přítomná propaganda komunistického Vietnamu se však návštěvníkům muzea snaží namluvit opak. Zatímco Vietnamci jsou zde během první éry znázorňováni jako hrdinové statečně vzdorující mučení krutých Francouzů, americké vězně z druhého období reprezentuje výstava připomínající spíše sbírku fotek z dovolené. Američané jsou hladce oholení, hrají šachy nebo kulečník, starají se o zahradu a jedí velké porce jídla.
Svědecké výpovědi se s tímto výkladem tak úplně neztotožňují.
Stačí si přečíst na webu Politico třeba vzpomínky kongresmana Sama Johnsona, který sloužil ve Vietnamu jako pilot. Při jedné misi jeho stíhačku sestřelili, on vyskočil padákem a dopadl do džungle. Na útěku nevydržel dlouho, brzy ho severovietnamští vojáci dostihli. A na dalších sedm let se jeho nechtěným domovem stalo vězení Hoa Lo.
Dodnes si moc dobře vybavuje mučicí místnost, kde visel ze stropu hák na maso. „Během rutinního mučení svázal Vietnamec vězni ruce a nohy a pak připoutal ruce ke kotníkům – někdy za zády, někdy vpředu. Provazy utáhl tak, že jste skoro nemohli dýchat. Vězně v ohnuté poloze pak pověsil na hák,“líčil.
„Stráže se pravidelně vracely a utahovaly provazy, dokud z vás nevyprchala veškerá síla, končetiny nezfialověly a nenatekly do dvojnásobné velikosti. Takhle to trvalo celé hodiny, někdy i dny. Hák byl jejich nejoblíbenějším mučicím nástrojem.“
Nejslavnějším americkým vězněm z Hoa Lo je John McCain, senátor a někdejší prezidentský kandidát. Také jeho sestřelili. Do „hanojského Hiltonu“se dostal v bídném stavu, měl zlomené obě i nohu.
„Na zemi mě nechali ležet čtyři dny, během nichž jsem střídavě nabýval a ztrácel vědomí,“vzpomínal McCain. „Neposkytovali lékařskou pomoc, dokud jste jim nevyzradil vojenské informace.“
John McCain to neudělal, přesto se nakonec léčby dočkal a jeho stav se začal trochu zlepšovat.
V roce 1968 se stal jeho otec velitelem V nové době ruce amerických sil ve Vietnamu a McCain dostal nabídku se vrátit domů. Ač mu nebylo dobře, ač to byla tuze lákavá vize, odmítl; nechtěl demoralizovat další vězně.
Vietnamci se mu za jeho rozhodnutí řádně „odvděčili“. Každé dvě hodiny ho prý mlátili, nutili ho podepsat různá přiznání a nahrávat audiozáznamy, v nichž haní Ameriku. Dostal úplavici. Dvakrát se pokusil oběsit, ale pokaždé mu to stráže překazily.
V „pekelné díře“, jak se název Hoa Lo překládá, nakonec strávil pět a půl roku.
Fotky jako výstraha
Sami Vietnamci přitom na tomhle místě trpěli jen o pár let dříve. Od chvíle, kdy prošli branou s nápisem Maison Centrale (Centrální dům), jak Francouzi běžně eufemisticky nazývali městská vězení, se mačkali s ostatními zajatci.
Na prostoru s kapacitou 600 lidí Cestou do „Hiltonu“ Vzpomínka na oběti se jich muselo vejít až dva tisíce včetně několika set žen. Přežívali v nelidských podmínkách, trpěli z podvýživy, často byli nemocní. V zimě neměli teplé oblečení, a tak se na sebe tiskli, aby se aspoň trochu zahřáli.
Ještě horší to měli ti, kteří pro porušení pravidel skončili v kobkách oddělených od zbytků cel. Přebývali v naprosté tmě, těla měli oteklá a pokrytá svrabem. Není divu, že se kobkám přezdívalo „peklo pekel“.
Dnes už z vězeňského komplexu zůstala jen malá část; zbytek nechali Vietnamci zdemolovat v 90. letech a postavili na místě výškové domy Hanoi Towers. I to, co zůstalo, však podává dostatečně děsivou výpověď o temné minulosti. Včetně místnosti s gilotinou, kde se vykonávaly tresty smrti – a fotky useknutých hlav pak jako výstraha visely po městě.
Není divu, že taková vzpomínka vyvolá v člověku pláč i dnes.
Na prostoru s kapacitou 600 lidí se jich muselo vejít až dva tisíce včetně několika set žen.