Ministr školství a příští sklizně

Česko se chová dlouhodobě nezodpovědně, ve vzdělávacím systému prokazatelně chybějí desítky miliard. Doufejme, že to chápe i ministr Robert Plaga a že je o tom schopen přesvědčit premiéra.

Nový ministr školství Robert Plaga si může vybrat. Buď se stane hrdinou, který zastaví propad vzdělávání stále rychlejšími tekutými písky minulosti, prosadí potřebné investice a s nimi spojené reformy a pokusí se tak snížit děsivou ztrátu České republiky v této oblasti za rozvinutým světem, anebo bude jen dalším zbytečným řádkem v seznamu ministrů, který se rozšiřuje v průměru jednou za rok a tři měsíce.

Jak to s Plagou dopadne, se dá v tomto okamžiku odhadnout jen těžko. Role každého ministra ve vládě premiéra, který se domnívá, že řízení čehokoliv směřuje vždy striktně odshora dolů, je nelehká.

Andrej Babiš vzdělávání mezi třemi prioritami své vlády nejmenoval a bylo by to spíše překvapení, ačkoli občas při svém bdělém snění vidí i obrazy vzdělávání za dvacet let. Jenže jsou tak nějak nespojité, útržkovité a většinou je překryje imaginace o hranicích EU.

Další trabl spočívá v tom, že premiér si svého ministra nevybral. Byl mu navržen. Babiš chtěl, aby se ministrem školství stal někdo z lidí vážených v akademické obci. Nejlépe někdo z bývalých či současných rektorů. Pravděpodobně proto, že se dozvěděl, jak to vlastně ve vzdělávacím systému funguje, tedy že když se proti něčemu postaví univerzity, neprojde to. A samozřejmě naopak.

Casting ve vlastních řadách nedopadl. Poté, kdy se podařilo vnitřními „ozdravnými“procesy vypudit z hnutí ANO bývalého rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušku a kdy se bývalý rektor Vysoké školy báňské Ivo Vondrák nechce vzdát hejtmanství ve prospěch poněkud sebevražedné mise v podobě prvního vládního pokusu, jsou možnosti vyčerpány.

Babiš se tedy rozhodl poptávat personálně akademické posily na volném trhu. Jenže akademici do toho hodili takříkajíc vidle. Šlo samozřejmě o chybné rozhodnutí stavět se vůči Babišovi zcela odmítavě, tudíž se rektorská konkláve usnesla na tom, jak vlka nakrmit, aby akademická obec zůstala celá.

A tak máme na ministerstvu školství Roberta Plagu. Máme ho tam už dlouho, jelikož tam působil jako náměstek pro vysoké školy, což ho ostatně kvalifikovalo, aby do ministerské pracovny nedocházel pouze na porady, nýbrž aby je sám hostil. Co z toho vyplývá pro blízkou budoucnost veřejného vzdělávání u nás?

Prozatím nic konkrétního, ačkoliv už máme nejen ministra, ale i návrh vládního prohlášení. První pokus sestavit vládu s podporou je velmi nejistý a při dalším vyjednávání může být právě ministerstvo školství obětováno dohodě s případným koaličním partnerem.

Ale dejme tomu, že zůstane Plaga ministrem a zůstane jím dlouho. Bude-li to tak, máme tu nepochybně jednoho podstatného vítěze, a tím jsou vysoké školy. Kdyby se Plaga rektorům neosvědčil ve své roli náměstka a emisara jejich zájmů, nebyl by nyní ministrem.

Fakt, že povede úřad zejména v dresu univerzit, není sám o sobě špatný. Dává to určitou naději, že investice do vysokého školství se zvýší na úroveň srovnatelnou alespoň s průměrem zemí v rámci OECD. Vysoké školy jsou na tom u nás totiž úplně stejně jako zbytek českého školství, v němž celkově chybí zhruba 50 miliard korun ročně k tomu, abychom mohli říci pouze tolik, že jsme průměrná země v mezinárodním kontextu.

Lze předpokládat, že s Plagou v čele ministerstva školství bude do příštího rozpočtu snadnější prosadit celý požadavek na zvýšení rozpočtu univerzit, nikoliv pouze dvě třetiny, jak tomu bylo letos (tedy 3 miliardy oproti 4,5 miliardy).

Vysoké školství je doslova líhní technologických inovací, kultivačním nástrojem společenského rozvoje a zárukou společenské udržitelnosti. Z exkluzivního statku se během posledních dvaceti let stala společenská norma, což se sice nemusí mnoha lidem líbit, ale musíme hledat způsoby, jak učinit terciární sektor dostupný a zároveň schopný starat se o intelektuální elitu. A na to jsou potřeba investice.

Je ovšem otázka, zda Plaga bude vidět potřebu investic do vzdělávacího systému v její komplexitě, tedy i na jeho nižších úrovních. ANO se zavázalo k ambicióznímu plánu navýšit během čtyř let průměrný plat učitelů na nějakých 45 tisíc korun měsíčně. Je to i ve vládním prohlášení.

To znamená, že peníze do systému bude muset dostat, a pokud sečteme nároky vysokých škol a učitelské platy, velmi se blížíme těm 50 miliardám, jež chybějí, aby si o sobě český stát mohl říci, že je dobrý hospodář s výhledem na budoucí sklizně.

Dodá je tam však skutečně, nebo bude kverulovat a odebere je z jiných, stejně potřebných kapitol vzdělávání? Z vyjádření Roberta Plagy o potřebě „věcné a finanční revize“inkluzivního vzdělávání a pokračování v Pilného narativu „buď učitelé, nebo inkluze“dávají tušit, že tu takové chutě jsou a že to snad má být hospodárné a státotvorné.

To tedy rozhodně není. Znovu je třeba zopakovat, že se Česko chová dlouhodobě nezodpovědně a že desítky miliard ve vzdělávacím systému prokazatelně chybějí, nikoliv že je třeba v rámci systému přesouvat položky. Doufejme v zájmu této společnosti, zejména těch nejmladších, že to chápe i ministr Plaga a že je o tom schopen přesvědčit premiéra. I malé osobní hrdinství může být velkým vítězstvím pro tuto zemi.

I malé osobní hrdinství ministra školství může být velkým vítězstvím pro tuto zemi.