HLAVNĚ HODNĚ ŠTĚSTÍ

V pohádkách ho dávají do vínku sudičky, v reálném světě si ho přejeme navzájem a zkoušíme získat vlastním přičiněním. Po štěstí je v dnešním světě velká poptávka, nabídka už o něco menší. Jak k němu přijít a proč nevadí, když ho občas nemáme?

Možná patříte i vy mezi ty, kteří pod vánočním stromkem našli knížku s návodem na to, jak být v životě šťastný. A dost možná jste si ji koupili sami. Knihkupectví jsou jich plná. Motivační publikace se zaručeným receptem na spokojený osobní i pracovní život snažící se do našich životů vnést nové impulzy a nasměrovat nás na správnou cestu bývají hned u vstupů obchodů. Ne náhodou. Je to promyšlený kalkul. Vydavatelé za exkluzivitu na čelních pozicích sice musí platit, investice se jim ale bohatě vrátí. Vědí, že knížkám s návody na štěstí odolá málokdo, protože kdo z nás nechce mít v životě pořádnou kliku?! Ze štěstí se stala žádaná komodita, tak se s ní čile obchoduje.

RŮZNÉ POHLEDY NA ŠTĚSTÍ

Po štěstí toužíme všichni. Je jedno, jestli žijeme v horské osadě o pár domech v Beskydech, na úpatí Himálaje, nebo uprostřed rušného Manhattanu. Nezajímají ho státní hranice, náboženství ani barva pleti, pro každého jedince má ale jinou podobu. Pro afrického vesničana bude štěstím najít pramen vody, pro obchodníka na burze koupě laciných akcií, jež mu vynesou miliony, a třeba kdysi velmi movitý třiasedmdesátiletý Australan David Glasheen našel štěstí, když přišel o všechen majetek a usadil se na pustém ostrově jen se psem. Jeden čas tam zkoušel žít i s přítelkyní, ta se ovšem nešťastná vrátila na pevninu. I David Glasheen si kdysi spojoval štěstí s penězi, když však o ně při finanční krizi přišel, zjistil, že ty opravdové pocity spokojenosti a naplnění se dají prožít jinak než při pohledu na výpis z účtu.

Spokojenost může mít řadu podob. „Mám veliké štěstí, že jsem zdravá a mám dvě úžasné dcery, které naplňují můj život velikou radostí,“pochvalovala si třeba herečka Monica Belucci, jakmile se oklepala z rozvodu.

Co tedy to štěstí vlastně je? Učebnice nabízejí nespočet definic štěstí, psychologové však stejně nakonec řeknou, že jde o natolik subjektivní a obecný pojem, že jeho přesná definice vlastně neexistuje. Štěstí je velmi individuální záležitost a žádná instituce ani osoba ho nedokážou spolehlivě zařídit. Snad jen vytvořit podmínky, ve kterých se můžeme cítit šťastní. Jestli kýženého pocitu nakonec dosáhneme, záleží hlavně na nás. „Objevil jsem, že štěstí není něco, co člověka potká,“píše jeden z hlavních představitelů pozitivní psychologie Mihaly Csikszentmihalyi ve své knize Flow: O štěstí a smyslu života. „Není to výsledek šťastné náhody nebo toho, že člověku zrovna padne dobrý los. Není to něco, co se dá koupit za peníze nebo nadiktovat z pozice síly. Nezávisí to na vnějších okolnostech, ale spíše na tom, jak si je sami vyložíme.“

SMUTEK POVOLEN

Usmívejte se, buďte dobře naladění, snažte se kolem sebe šířit dobrou náladu, nestagnujte, posouvejte se vpřed, pracujte na sobě, abyste dosáhli svého štěstí. Podobných rad se nám dostává od autorů bestsellerů i nejrůznějších koučů zvláště teď na začátku roku přehršel. Mnohým tahle doporučení lezou na nervy, nejsou nám vlastní a z těch, kteří najednou podobné věci aplikují do svých životů, cítíme jistou neupřímnost, umělost až zoufalost. Ani odborníci takovým návodům vždy netleskají. „Pozitivní přístup k životu je někdy až otravný,“řekl nedávno britský psycholog a terapeut Earl Hopper v rozhovoru pro Radio Wave. Do našich životů patří i negativní pocity a nejsou vždy na škodu, jak je nám podsouváno. Názor, že všechno zvládneme, že nic není nemožné, Earl Hopper vnímá jako nadšení hodné spíš adolescenta než dospělého. „Měli bychom umět přijmout i utrpení, respektovat, že něco prostě možné není. Považuji to za mnohem zralejší přístup. Pomáhá korigovat nerealistickou víru, že člověk dokáže všechno. Španělský filozof Miguel de Unamuno mluví o takzvaném tragickém pocitu života. Ten je v životě potřeba právě proto, aby vyrovnával naivní nadšení,“míní uznávaný psycholog.

Mezi odborníky není sám, kdo neustálé nadšení, posouvání hranic a konstantní optimismus nesdílejí. Pozitivní proklamace typu „cítím se čím dál lépe, mám se rád takový, jaký jsem, život je krásný,“na řadu lidí nezabírají a zejména lidem s nízkým sebevědomím, kterým by měly pomáhat, dokonce škodí. S tímto přesvědčením se kanadská psycholožka Joanne Wood už v roce 2009 pustila do výzkumu, který její domněnku potvrdil. Lidé, jejichž sebeúcta byla na začátku pokusu malá, byli po neustálém opakování věty „Jsem dobrý člověk“ještě nešťastnějšími. Tím, že na začátku věděli, že nejsou dobří lidé, ale snažili se přesvědčit o opaku, upevnili svoji negativitu a kvůli pozitivnímu myšlení se cítili ještě hůře než před pokusem.

Psycholožka Joanne Wood svým výzkumem nechtěla zpochybnit motivační literaturu a hodit všechny publikace šmahem do koše s odsuzujícím komentářem, spíš chtěla upozornit na to, že nejsou založené na žádných relevantních výzkumech, ale pouze na osobních zkušenostech a dojmech jejich autorů, které se rozhodně nedají zobecnit na celou populaci.

I ZRÁDNÉ GENY OD PŘEDKŮ SE DAJÍ OBELSTÍT

Otřepaná fráze praví, že štěstí musí jít člověk naproti, a motivační knížky nás v tom utvrzují. Chceme-li dosáhnout spokojenosti, musíme se snažit. Tak třeba bychom měli mít příkladnou stravu, dostatek pohybu a spánku, okolo sebe prověřenou armádu přátel a rodinu, práci, která nás baví, koníčky a dobré je také pozitivní myšlení. Když k tomu sem tam vysvitnou sluneční paprsky, měl by se v našich hlavách namíchat ten správný koktejl štěstí. Jenže lidský mozek je složitý, takže i když děláme všechno podle doporučení učených, podobné návody na něj mnohdy nezabírají. Problém je v našich genech, které jsme podědili po předcích. Pro organismus a pocit

štěstí je klíčová látka serotonin. Hormon štěstí, jak je mu přezdíváno, je přítomen v nervové tkáni a podílí se na přenosu vzruchů. Jeho dostatečná hladina vyvolává příjemné pocity, nedostatek náladu pod psa. Pokud pomineme polykání pilulek od psychiatra, které nám hormon dodají uměle, s mizernou genetickou výbavou se můžeme snažit sebevíc, ale serotonin nám bude pořád chybět.

Jestli vás teď napadlo, že právě vy jste příklad takového nešťastníka, a spíláte svým předkům, zastavte. Ani v tomto případě netřeba házet štěstí do žita. Se serotoninem je to podobné jako se zdravím. Naše genetická výbava sice představuje určitý potenciál, jak s ním naložíme, to už je na nás. Intenzitu naší spokojenosti totiž ovlivňují geny jen z poloviny. Pořád je tu ještě druhá polovina, kterou máme ve svých rukách výhradně my. V tuto chvíli přichází na řadu právě zdravý životní styl, reakce na některé události a způsob přemýšlení. Můžeme se na svět dívat negativně, anebo ho naopak vidět z té lepší stránky. Když je v litrové sklenici půl litru vody, je z poloviny plná, nebo z poloviny prázdná? Genetik David Lykken to přirovnával k jakémusi kapitánovi lodi v našich životech. „Pokud váš bod nastavení štěstí leží pod hladinou průměru, znamená to, že váš genetický kormidelník vás přivádí do situací, které vám ubírají na spokojenosti. Pokud dáte kormidelníkovi volnou ruku, skončíte tam, kde chce on. Je to ovšem váš život a vy si v rámci širokých mezí můžete vybrat své vlastní destinace místo toho, aby vám je vybíraly vaše geny,“tvrdil.

S NAIVITOU AŽ KE KRIZI

Takže jsme zpátky u velmi dobře prosperujícího průmyslu pozitivní psychologie a osobního rozvoje. Obecně se mu nedá nic vytknout, když se příliš netlačí na pilu. Pak totiž mohou být některé jeho techniky velmi diskutabilní. Myslet neustále jen na to příjemné může paradoxně spustit lavinu negativních úvah. „Člověk, který se rozhodl ‚myslet pozitivně‘, musí neustále zkoumat svoji mysl a hledat negativní myšlenky – jeho mysl neumí jinak zhodnotit, zda se mu daří, nebo ne – ale právě tímto zkoumáním se negativní myšlenky dostanou do popředí,“tvrdí Oliver Burkeman, autor knihy s trefným názvem Protijed: Štěstí pro ty, kteří nemohou vystát pozitivní myšlení. Jakmile začnou negativní úvahy v našich hlavách převládat, začíná začarovaný kruh. Neschopnost dívat se pozitivně způsobí, že si o sobě začneme myslet, že jsme opravdu k ničemu, protože nedokážeme myslet optimisticky. A je tu ještě další hrozba. Ve snaze nepřipouštět si špatné věci nejsou mnozí lidé schopni posoudit reálné hrozby a přehlížejí rizika. Americká spisovatelka a politická aktivistka Barbara Ehrenreich

například celosvětovou finanční krizi přičetla i na vrub americké firemní kultuře, která nezná slovo neúspěch. „My to dokážeme, uděláme to, nic není nemožné, všechno jde, když se chce“– tyto a další podobné pozitivní proklamace jsou běžnou součástí životů Američanů a jejich pracovišť. Tento lehce naivní přístup v kombinaci s narcistními povahovými rysy bankéřů podle Barbary Ehrenreich způsobil, že ekonomové nerozpoznali realitu od snů. Výsledkem byl iracionální optimismus, kdy si lidé s vidinou úspěchu brali vysoké úvěry, ale zavírali oči před možnými riziky a neúspěchy. Trhy se následně zhroutily a lidé se ocitli bez práce a s dluhy, které neměli jak splácet.

SCHOPNOST ADAPTACE

Dobrou zprávou je, že štěstí i neštěstí se umíme přizpůsobit. Zkuste si představit dva lidi. Jednoho, který vyhrál v loterii miliony, druhého, který ochrnul po nehodě a skončil na vozíku. Který z nich je šťastnější? Asi většina odpoví, že milionář. Tak jednoznačné to však není. Vědci už na konci sedmdesátých let přišli s překvapivým výsledkem. Když zkoumali obě skupiny lidí, zjistili, že po klíčové události se časem spokojenost se životem vrací na původní úroveň před zásadním okamžikem. U těch, kteří vyhráli, míra štěstí postupně klesala, u lidí se zdravotním omezením stoupala, byť se už nikdy nedostala na úroveň před nehodou. Do dvou let po zlomové události všichni dosáhli obdobné míry subjektivního pocitu štěstí.

Psychologové tento jev nazvali hédonickou adaptací a vysvětlili jej tím, že naše tělo má vysoký stupeň schopnosti přizpůsobit se. Některé události sice mají velký vliv na naše okamžité pocity, ale časem ostré hrany otupí. V případě pozitivních věcí bohužel, u těch negativních bohudík. Adaptace je nám dána od přírody a je důležitá pro přežití. Jen díky ní překonáváme špatné věci. Rozvod, ztráta zaměstnání, úraz, nemoc, smrt blízkých nás sice na určitou dobu paralyzují a způsobí smutek, časem si však zvykneme a stav přijmeme jako součást života.

VĚČNĚ VYSMÁTÝ IMBECIL

Jakkoliv z přemíry všech možných doporučení a návodů můžeme mít pocit, že honba za štěstím je záležitostí posledních pár desítek let, za kterou může vysoká životní úroveň, blahobyt a jistá nuda, nejde o manýry zpovykané západní civilizace. Už filozof Aristotelés tvrdil, že víc než cokoli jiného lidé v životě hledají štěstí, recept na jeho nalezení se dávno před 21. stoletím snažili objevit i třeba tibetští mniši. Ve velkém se štěstí na scéně objevilo po druhé světové válce, když se lidstvo oklepalo ze všech těch hrůz, až nakonec vznikl zcela nový obor – pozitivní psychologie. Začala zkoumat, proč jsou někteří z nás radostnější, usměvavější, kde se bere láska, spokojenost, optimismus, smysl pro humor i štěstí a jak příjemné emoce dostat do našich životů, když se nám jich nedostává.

Na pozitivním přístupu k životu ani na spokojenosti a štěstí není nic špatného, ale je hloupé myslet si, že to má být setrvalý stav, jak nám někdy autoři bestsellerů tvrdí. Stejně jako není dobré být věčně smutný a mít mizernou náladu, není ani přirozené mít neustále rozzářenou tvář a neustále přijímat nové výzvy. Ostatně už psychiatr a propagátor nových metod v psychoterapii Miroslav Plzák tvrdil, že trvale šťastný může být jen imbecil.

Prosperující průmysl osobního rozvoje a pozitivní psychologie se svými technikami na dosahování štěstí má trhliny. Myslet neustále jen na to příjemné může spustit lavinu negativních úvah.