Bude příští prezident naší země věřící?
Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES
Uplynulé Vánoce a blížící se prezidentské volby mne přinutily k zamyšlení, jak jiná atmosféra by asi vládla v naší krásné zemi, kdyby na Pražském hradě sídlil věřící člověk. Jestli by to přineslo víc pokory, shovívavosti a porozumění, které tak schází v našem veřejném politickém životě.
Česká republika je založena na tisícileté židovsko-křesťanské tradici a děti se ve škole učí o přijetí křesťanství na Moravě v roce 863. Přesto z 10,5 milionu obyvatel má jen něco přes 13 procent svůj život zakotvený ve víře v Ježíše Krista. Dalších 50 procent věří v „něco“, 30 procent jsou ateisté, kteří nevěří v „nic“nehmatatelného. Statistiky uvádějí, že Česká republika patří k nejateističtějším zemím v Evropě, vede Estonsko.
Z křesťanských církví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku převažují římští katolíci, mezi protestanty vede Českobratrská církev evangelická. Ze všech věřících se údajně 7 procent zúčastní bohoslužeb každý týden, 5 procent jednou za měsíc, nepravidelně až 20 procent. Půlnoční vánoční mši, tradičně, navštíví až dvě pětiny všech obyvatel.
Statistiky tvrdící, že v českých zemích bují vyhraněný ateismus, jsou zavádějící. Já věřím, že kdyby naši republiku poprvé navštívil cizinec a viděl kostely a modlitebny nejen v Praze, ale prakticky v každém městě a vesnici, že by nad těmito statistikami nevěřícně kroutil hlavou. Co kdyby rozuměl češtině a slyšel denní konverzaci plnou výrazů typu „ježíšmarjá“a „prokristapána“? Slyšel všudypřítomné vánoční koledy o zrození naděje nebo populární píseň Bůh mi sílu dej? I dárky u nás nosí Ježíšek! A co ztělesnění Pána Boha v českých pohádkách? Určitě by se ptal, kde je ten proklamovaný český ateismus?
Víru v Boha je možno zjednodušeně chápat jako životní styl, ve kterém převládá slušnost, respekt a úcta k druhému člověku, to vše pramenící z vděčnosti Někomu (Něčemu) za to, že jsme, že vůbec existujeme, a z toho vycházející pokora, shovívavost a soucit vůči těm, kteří z jakéhokoliv důvodu nemohou žít plný život tak jako většina z nás.
Je deprimující sledovat vývoj české posametové politiky. Jako kdyby vzrůstající materiální blahobyt s sebou přinášel na čím vyšší společenské úrovni tím horší mezilidské vztahy. Jako by se zloba, pomstychtivost, ješitnost, pocit nadřazenosti a neomylnosti čišící z Pražského hradu jako jedovatá mlha snášely na celou zemi a dusily víru v něco lepšího a vyššího mimo nás, mimo naše kariéry, finanční úspěchy, postavení ve společnosti.
Vybereme si za příštího prezidenta někoho, kdo věří v dobro bližního svého, a podle toho se i s vírou a pokorou chová? Budeme mít odvahu ho zvolit? Velká většina z nás ví, že radikální změna v tom, kdo nás ve světě reprezentuje, kdo nás neštve jednoho proti druhému, kdo jde příkladem našim voleným i jmenovaným reprezentantům v oblasti legislativní, bezpečnostní i mezinárodní, je nutná.
Já věřím, že kdybychom si byli více vědomi naší duchovní tradice, cítili bychom se jistější v naší víře v „něco“, co tu ve skutečnosti máme po staletí, jen jsme dovolili, aby to bolševik a pak honba za modlou hospodářského růstu zadupali do země. A pokud bychom si této duchovní tradice byli více vědomi, možná, že bychom se cítili sebejistěji i vůči cizině a cizincům, i těm z dalekých zemí.
To mně po Vánocích proběhlo hlavou. Že je tu dobře, ale mohlo by být ještě lépe, kdybychom dokázali zvolit někoho, kdo středobod svých vlastních vystoupení nevidí sám v sobě, ale je si s pokorou vědom toho, co nás přesahuje. Tak vzhůru k volbám!