Jak Zmenšování utopí příslib sci-fi v sluníčkářské limonádě
Tvůrce slavné Bokovky Alexander Payne se nejspíše dal k Armádě spásy. Jinak si nelze vysvětlit, proč v novince Zmenšování obětuje výchozí nápad na oltář ušlechtilých idejí.
S takovým nápadem už se dá ledacos podniknout, těší se divák, když v úvodu snímku Zmenšování předvedou norští vědci efektní výsledek svého experimentu: zhruba deseticentimetrové lidi. Miniaturizace smrtelníků totiž uleví jak přelidněné planetě ohrožené hladomorem, tak pidiobyvatelům, kteří za menší peníze na menším prostoru a s menší spotřebou i odpadem dostanou větší přepych. Alespoň tak zní nadějný předpoklad.
Nadějný příslib nestačí
Příslib sci-fi drží historku nad vodou zhruba do poloviny, navzdory seriálově popisnému vypravěčství v čele s nekonečným prologem, během kterého se fyzioterapeut v podání Matta Damona pod dojmem přátel, reklamy i tíhy hypoték k proměně odhodlává. I se svou manželkou, která však v poslední chvíli couvne, takže po operaci jej čeká nový začátek též ve vztazích.
Pěkně je vykreslena celá medicínsko-obchodní mašinérie, na jejímž konci sbírá personál zákazníky lopatičkami jako psí trus, nebo maličký umělý ráj, kam klientovi doručí na klíč všechno včetně památečních předmětů do povolené velikosti – takový obyčejný snubní prsten se trpaslíkům pořádně pronese.
A teď tedy může příběh konečně začít naplno, čekalo by se. Opak je však pravdou: přijdou zprávy o násilném zmenšování politických odpůrců prchajících v krabicích, odkud se zjeví také jednonohá vietnamská disidentka posedlá dobročinností. Postupně otevře oči i Damonovu mátožnému rekovi, příštímu lékaři chudých. Neboť i za fasádou idyly existují bídné slumy.
Kazatelská romance
Hraje se tedy utopická pohádka s kazatelskou romancí, jejíž hrdinka, jakkoli svou generálskou urputností zařizuje snímku komiku, zároveň patří do hitparády nejprotivnějších kladných postav v dějinách kinematografie. Figurkářsky rozbitou druhou část filmu navíc umrtví ekologické rozpravy, lyrika norských fjordů či dilema milenců na křižovatce další cesty ke spáse lidstva.
Jedinou záchranou tak zůstává vesele cynický balkánský kšeftař, kterého nakažlivým kouzlem i bonmoty typu „Nebuď takový Američan!“doslova zahltil Christoph Waltz, zlehka podporovaný ještě námořním kapitánem v podání Uda Kiera. Ale také mají co dělat, aby se neutopili v koktejlu ze slz a aktivistické limonády se sociální příchutí, z níž nejen příjmení postav Safranek či Mirkovic činí okatě sluníčkářskou agitku na uprchlické téma.