Ďábelský Salem nabízí poctivé drama
Pět koňských chomoutů vystřídá pět zvonů a následně trojice oprátek. Arthur Miller napsal Čarodějky ze Salemu jako výmluvnou metaforu paranoie 50. let. A ač se tvůrci inscenace v pražském Divadle na Vinohradech nasazení jeho myšlenek na dnešní dobu nebrání, zůstali poctivě u původní historické formy zasazující děj do Massachusetts 17. století. Mlčící, i když blíže nevysvětlená symbolika tak hezky uvozuje zemitost tehdejšího života v puritánské vesnici, kde je víra v Boha nadevše, ale současně, a to především, slouží jako dobrá zástěrka pro kdejaký hřích.
Režisér Juraj Deák se rozhodl diváky nešetřit. Čarodějky ze Salemu jsou poctivým dramatem od začátku do konce, od úvodního hříšného reje děvčat až po velké finále s rozporuplnou postavou Johna Proctora. Jeho představitel Tomáš Pavelka představuje jedno z největších lákadel kusu. Do svého hrdiny dokázal dostat vše. Sváří se v něm rozumně uvažující farmář a milující manžel s rozklíženými emocemi hřešícího muže. V druhé charakteristice role mu ostatně dost napomáhá skvělá Jana Kotrbatá jako Abigail, tedy jeho zhrzená děvečka stojící za čarodějnickým šílenstvím.
Hysterické momenty, kdy spolu se svými souputnicemi předstírá uřknutí ďáblem, patří k nejmrazivějším. Svého ďábla pak přesně pojal i Igor Bareš v roli místoguvernéra Danfortha.
Ten se objeví až po přestávce, když už možná Deákova režie příliš tlačí na pilu. Vzhledem k tomu, že hutnou atmosféru na Vinohradech pumpují do diváků od prvního momentu, v druhé polovině není při soudní scéně místy už kam dále gradovat. O to lépe však působí Proctorův konec, když konečně přichází změna rytmu.
Čarodějky ze Salemu jsou povedenou, zcela standardně pojatou činohrou. Vedle dobrých výkonů všech zúčastněných jí pomáhá i minimalistická nervní hudba Vladimíra Franze.