Soud nad Islámským státem
Porážka Islámského státu (IS) na území Iráku patří k nejvýznamnějším událostem loňského roku. Jiná věc je, co všechno se v hlavách ideologů IS zrodilo a ke komu všemu (a kde) se toto toxické myšlení prostřednictvím digitálního světa dostalo.
Extremistická organizace založená na pseudovýkladech islámského náboženství operovala na iráckém území od roku 2014 a vybudovala zde úspěšný administrativně-organizační aparát připomínající běžně fungující státní útvar. Na pozadí otevřeně genocidní ideologie se vůdcové, bojovníci a stoupenci IS dopouštěli na irácko-syrském pomezí zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a aktů barbarství, které svou šíří a způsobem provedení šokovaly celý civilizovaný svět.
Mezi zdokumentované zločiny, které podrobně popisují například oficiální zprávy vyšetřovacích týmů OSN, patří kromě systematického masového zabíjení i zotročování místních obyvatel, sexuální zneužívání žen a dívek, mučení vězňů, ale i destrukce památek světového kulturního dědictví. Vyšetřování na samotném iráckém území v roce 2016 prokázalo, že organizace Islámský stát usilovala o vyhlazení etnicko-náboženské komunity jezídů, a IS se tak zařadil do skupiny režimů páchajících akt genocidy. Trvalo dlouhé čtyři roky zbavit IS vlivu na iráckém území. I když zbytky bojovníků stále ještě přežívají na několika místech v syrské poušti, je pravděpodobné, že samozvaný chalífát bude vytlačen i z celé oblasti Levanty. Co bude dál, nicméně tuší jen málokdo. Irácko-syrský pseudostát pod černobílou vlajkou plnil funkci fyzické základny, která poskytovala zázemí a přírodní a lidské zdroje pro další rozvoj ideologie, která si vytyčila za cíl vybudovat celosvětovou říši „pravého“a jediného náboženství.
Ve schopnosti tuto ideologii formulovat a šířit prostřednictvím moderních komunikačních technologií dosáhl IS mimořádných úspěchů. Mezinárodní společenství může nyní jen s hrůzou očekávat, co všechno se v hlavách ideologů IS zrodilo a ke komu všemu (a kde) se toto toxické myšlení prostřednictvím digitálního světa dostalo. IS během uplynulých čtyř let dokázal sám sebe „prodat“výrazně progresivněji než konkurenční teroristické organizace. Na rozdíl od nich se IS nespokojil s „pouhým“vyhlášením globálního džihádu a války proti bezvěrcům, nýbrž nabídl potenciálním sympatizantům iluzi zcela nového světa, „nebeského království“na zemi, jehož utopická vize dokázala obrátit na víru dokonce i mladé Evropany pocházející z typicky ateistického konzumního prostředí.
Tato úspěšná forma „virtualizace zla“představuje riziko i do nejbližší budoucnosti. Jen málokterý současný expert či politik si dovolí tvrdit, že IS brzy zmizí z povrchu světa – přitom v iráckých věznicích čekají na soud tisíce podezřelých příslušníků této organizace, intenzita teroristických útoků slábne a evropské bezpečnostní složky pochopily, že nejefektivnějším způsobem boje s džihádisty je prevence. Namísto optimismu se však ve světových médiích spekuluje, zda další základnou islamistů bude některá z afrických zemí, nebo pohoří v Bosně a Hercegovině. Tuto ponurou náladu pochopili i samotní vůdcové IS, kteří prostřednictvím svých médií světu sarkasticky vzkázali, že ztráta syrsko-iráckého území je jen jednou z prohraných bitev.
Genocida v technologické éře
Přitom otázka další existence Islámského státu nezávisí ani tak na jeho samotných protagonistech, ale především na důsledném uplatnění práva na osvobozených územích. Jinými slovy, na budoucí podobu chalífátu bude mít zásadní vliv to, jakým způsobem budou zločiny spáchané IS na území Iráku a Sýrie prošetřeny a zda jejich pachatelé budou adekvátně odsouzeni. Nejedná se jen o případ IS. Tato organizace zároveň představuje model genocidní ideologie moderní technologické éry. Potrestání jejích zločinů tak bude znamenat nejen spravedlnost obětem IS, ale i významné varování všem, kteří se pokusí tuto formu politického násilí v budoucnu napodobit.
O průběhu trestního stíhání členů IS na území Iráku nicméně zatím panují spíše pochybnosti. Během osvobozovací kampaně irácké a kurdské síly zajaly tisíce podezřelých džihádistů včetně stovek dětí. Podle prosincové zprávy Human Rights Watch (HRW), která se speciálně zabývá problémem odsouzení pachatelů IS, nemají irácké ani kurdské soudy jasnou strategii, jak z právního hlediska vůči islamistům postupovat. Zločiny jsou plošně posuzovány na základě obecných protiteroristických zákonů a soudní řízení tak dostatečně nerozlišují závažnost zločinů a míru provinění pachatelů. Podle hesla „když se kácí les“se tak mezi odsouzené mohou zařadit i Iráčané, kteří byli na územích okupovaných IS zneužíváni k civilním činnostem. Především však hrozí, že nejzávažnější zločiny spáchané příslušníky IS (zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a akt genocidy) nebudou potrestány, respektive vůbec projednány.
Podle zjištění HRW zatím nejsou ani dostatečně uspokojeny nároky obětí, zejména členů jezídské komunity, vůči nimž se IS dopustil nejtěžších zločinů včetně spáchání aktu genocidy. Podle jezídských představitelů nejsou ze strany iráckého státu známy způsoby odškodnění a oběti nemají odpovídající přístup k soudním projednáním. Irácká administrativa sice prohlásila, že zřídila zvláštní komisi pro vyšetřování zločinů spáchaných proti jezídům; tato komise – jak už to bývá – však nemá k dispozici žádný rozpočet ani zázemí. Spravedlnost pro oběti genocidního násilí je přitom jedním ze základních předpokladů, jak se země a státy mohou účinně vyrovnat s hrůzami genocidního násilí. Typickým příkladem, kdy spravedlnost nebyla zjednána, je historický případ genocidy Arménů během první světové války. Rozsudky poválečných soudních tribunálů byly anulovány a výsledkem bylo jen další násilí a pocit křivdy.
Situaci v Iráku navíc komplikuje skutečnost, že tato země má v současnosti omezené možnosti, jak nejzávažnější zločiny proti lidskosti důkladně a detailně vyšetřit. Rada bezpečnosti OSN vloni v září jednohlasně přijala rezoluci, kterou pověřila generálního tajemníka zřídit vyšetřovací tým k zajištění důkazů o zločinech proti lidskosti spáchaných IS na iráckém území. V průběhu vyšetřování nicméně tento tým odmítl zajištěné důkazy předávat iráckým soudům, a to z toho důvodu, že vůči pachatelům IS je uplatňován trest smrti. Generální tajemník OSN Antonio Guterres ani ne měsíc po zřízení vyšetřovacího týmu prohlásil, že OSN nebude tuto „barbarskou praxi“, která nemá ve 21. století místo, podporovat.
Porozumět motivaci
Bez důkazů ani odpovídajícího právního rámce se však genocidní ideologie odsoudit nedá. Genocidní násilí není „pouhý“terorismus, ale jeden z nejsložitějších právních a sociálně psychologických problémů lidských dějin. Očekávat řešení tohoto problému od administrativy země dlouhodobě zmítané násilím a vnitřním chaosem je v zásadě naprosto naivní. Účinným nástrojem zjednání spravedlnosti by mělo být mezinárodní právo a jeho instituty. Bohužel pravděpodobnost, že zločiny IS bude řešit Mezinárodní trestní soud (ICC), je v tuto chvíli mizivá. Navzdory skutečnosti, že organizace Islámský stát představuje globální bezpečnostní hrozbu, která se potenciálně může dotknout kterékoli země světa, mezinárodní společenství nemá dostatečnou politickou a morální vůli překonat právní i praktické problémy, které by bylo nutné vyřešit. Jestliže je za současné situace pachatele IS nemožné postavit před Mezinárodní trestní soud, nabízí se zároveň vcelku logická otázka, k čemu vlastně tento soud je.
Soudní procesy v případě pachatelů genocidního násilí však nemají význam pouze v oblasti spravedlnosti a práva. Jsou zároveň důležitým zdrojem poznání mechanismů, které vedou ke spáchání „zločinu všech zločinů“. Norimberský tribunál po druhé světové válce znamenal předěl nejen z hlediska posuzování válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, ale i v celkovém porozumění psychologie pachatelů masového násilí a jejich motivace. Každým dalším soudním řízením se toto poznání rozšířilo. Ponechat pachatele z řad IS „nedokonalé spravedlnosti“se může v blízké budoucnosti osudově nevyplatit.