Sestra náčelnice
V příběhu Marie Provazníkové se zrcadlí sokolské dějiny 20. století. Co víc – ona sama je pomáhala tvořit. Na jeden život toho zvládla hodně, byť trval téměř 101 let.
V příběhu Marie Provazníkové se zrcadlí sokolské dějiny 20. století.
Stála u toho, když se ženy prosadily jako samostatná, suverénní součást Sokola. Přispěla k obohacení sokolského života o nové sporty. Spolutvořila podobu sletů a jako náčelnice Československé obce sokolské jich několik řídila. Vydávala metodické příručky. Vypracovala svižnější podobu prostných. V roce 1948 vedla na olympiádu do Londýna výpravu našich gymnastek, které tam získaly zlato. Po emigraci do USA pomáhala dalším uprchlíkům a zapojila se i do tamního sokolského dění.
VYSILUJÍCÍ CVIČENÍ
Nebylo jí ani sedmnáct, když se v roce 1907 zúčastnila svého prvního sokolského sletu. Později na to ve své knize To byl Sokol vzpomínala: „Byla jsem ohromena zjištěním, kolik tisíc nás tehdy cvičilo, vždyť jen žen s kuželi bylo 2 000!“
Zážitkem pro ni zůstala i vzpomínka na vůli a disciplínu sokolek, které se musely poprat s nelehkým náčiním: „… to nebyly dnešní krásné, lehké a štíhlé kužele, to byly spíš kyje nebo klacky, krátké, bachraté, těžké. Jak byly těžké! Za chvíli cvičení jsme už necítily ramena.“
Sama se se Sokolem setkala před koncem 19. století, kdy ho ještě vedli přímí odchovanci Tyrše. To, že nejde o pouhý pohyb, definitivně pochopila za 1. světové války, kdy Sokol nejen pomáhal rodinám, které zůstaly bez živitele, ale stal se jedním z ohnisek odboje.
Po válce už Marie Provazníková, povoláním profesorka tělocviku, jela v sokolské práci naplno. Jako členka komise, která měla zvolit nové náčelnictvo, stála v roce 1919 i u toho, když se vůbec první ženou-náčelnicí stala Marie Malá.
Rok nato se v Praze na Letné konal VII. všesokolský slet, první v samostatné republice, která se ještě vzpamatovávala z války. Marie Provazníková připravovala vystoupení žákyň a spolupracovala na vystoupení žen. O náladě sletu ve svých vzpomínkách píše: „… z největšího rozjitření mysli, které už hrozilo občanskou válkou, se semknul celý národ k dílu krásy a lásky.“Ale ještě dodává: „VII. sletem také skončil zápas žen o stejné členské právo s muži… staly se rovnoprávnými, tím, co za války a VII. sletem dokázaly.“
A TAKY SOKOLSKÁ BOUDA
V tehdejším Sokole ovšem nepanovalo jen naprosté souznění. Ve 20. letech se mimo jiné rozehrál spor mezi starší generací, lpící na Tyr-
šově představě čistého cvičení, a mladší, která prosazovala (a taky prosadila) další sporty. Plavání, kanoistiku, lyžování, turistiku.
K těm druhým patřila i Marie Provazníková. Díky ní se například v rámci ČOS zrodilo ženské táboření. Sama tak poprvé vyrazila s dcerkou, jejími kamarádkami a stanem z výprodeje americké armády. Z její iniciativy také vyrostla na krkonošské Černé hoře populární Sokolská bouda.
V roce 1931 byla zvolena náčelnicí ČOS a rok nato na IX. sletu řídila svou tehdy revoluční vizi ženského cvičení: místo strnulých pohybů rytmická prostná.
Další slet v roce 1938, konaný ve stínu nacistické expanze, se proměnil v demonstraci vůle nedat se. A opět bylo Marii Provazníkovou slyšet, tehdy, ale i v dramatickém jaru 1939: „Nic nemůže ohrozit naši republiku víc než vnitřní rozvrácenost a nepokoj. Národ musí žít, pracovat, k tomu musí být silný a odhodlaný bojovat.“
Počátkem protektorátu odešla na Vysočinu a díky mnoha šťastným okolnostem unikla nejtvrdším protisokolským perzekucím. V říjnu 1941 nacisté organizaci rozpustili a říšský protektor Heydrich zahájil likvidační „Akci Sokol“. Do vězení, koncentráků a na popraviště přivedla tisíce sokolů a sokolek. Hrozbu, kterou pro nacisty svým smýšlením a tajnými aktivitami představovali, pojmenoval v roce 1946 před norimberským tribunálem Heydrichův předchůdce von Neurath: „Sokol byl nejnebezpečnější protistátní organizací.“
ŘÁD PRO SOKOLSKOU LEGENDU
S koncem války patřila Marie Provazníková k těm, kteří Sokol křísili k životu. V červnu 1948 jako náčelnice řídila slavný XI. slet, který nastupující komunisté ze strachu před reakcemi světa povolili, jenže jeho průběh včetně pochodu Prahou se změnil v mohutnou demonstraci proti nim. A bylo jasné, že zase přijdou perzekuce.
Marii Provazníkové štěstí opět přálo. Už v roce 1946 byla v Ženevě zvolená náčelnicí Mezinárodní gymnastické federace FIG, díky tomu mohla v létě 1948 vést tým našich gymnastek do Londýna na olympiádu. Děvčata se domů vracela se zlatem, ale Provazníková, tušíc, co by ji tu čekalo, zvolila emigraci.
Zakotvila v USA, kde pracovala jako profesorka tělocviku. Zapojila se i do pomoci poúnorovým uprchlíkům, ale především navázala na sokolskou práci. Natolik aktivně, že když v roce 1950 bylo v New Yorku založeno Ústředí československého Sokola v zahraničí, stala se na několik let jeho náčelnicí. Z toho titulu se podílela i na přípravách zahraničních sletů.
Zemřela v roce 1991 a celý sokolský svět se tehdy poklonil památce ženy proslulé zásadovostí, činorodostí, statečností. Bylo jen logické, že rok nato jí prezident Václav Havel udělil in memoriam řád T. G. Masaryka III. třídy.