Raketa „letěla“na Havaj: co vše to mohlo spustit

Rok 1983 ukazuje, že válku může způsobit chyba, i když válčit nikdo nemá v plánu.

Milan Vodička redaktor MF DNES

Malé příčiny mívají velké následky, ale sovětský pilot Osipovič na to 1. září 1983 nemyslel. Když sestřelil korejský dopravní letoun linky KAL 007 s 269 lidmi, spustil řetěz událostí, kvůli nimž se supervelmoci proti své vůli a jako po skluzavce vezly k jaderné krizi.

Je to klasický případ stupňujících se akcí a reakcí. Na něm je vidět, co všechno teď mohla spustit chyba jednoho lajdáka na Havaji, po níž si celé ostrovy 38 minut myslely, že na ně letí jaderná střela KLDR.

Muž agentury včasné výstrahy jen zmáčkl špatné tlačítko: teď je to veselá epizodka, ale rok 1983 ukazuje, kam to až mohlo zajít a proč.

Když 1. září zabloudil korejský letoun do sovětského prostoru, Sověti mysleli, že jde o americký špionážní letoun, a nechali ho sestřelit Osipovičovou stíhačkou. Svět byl v šoku, ale kdyby věděl, co se dělo pak, šok by byl daleko větší.

Sestřel byl sice tragickou chybou, ale v ovzduší podezíravosti a neznalosti úmyslů druhé strany se stal Sarajevem hluboké krize.

Moskva dostala protiřečící se zprávy o tom, co vlastně Osipovič sestřelil – podle armády to byl americký vojenský letoun, podle USA korejský civilní stroj. Věřila svým lidem, protože ze zásady nevěřila USA. Jenže Američané usoudili, že úmyslně lže. A že lež je součástí zatím neznámého plánu na vyvolání přímé konfrontace.

Čím víc to Američané říkali, tím víc byli Sověti přesvědčeni, že USA o nich lžou, protože sami dobře věděli, že ve skutečnosti nic spustit nechtějí. A byli stále víc přesvědčeni, že naopak USA jedou podle nějakého tajného plánu.

O tom, jak hluboká byla nedůvěra, svědčí jeden detail: CIA sice ve zprávě Bílému domu označila sestřel korejského letadla za omyl, ale Ronald Reagan nevěřil SSSR tak moc, že nevěřil ani své špionáži.

V Kremlu na tom nebyli lépe, a tak si začali americkou naštvanost vykládat jako součást velkého plánu, na jehož počátku USA připravily past s letounem KAL 007, aby měly záminku k válečnému úderu.

A jestliže měla válka opravdu přijít, logika jaderné doby velela vypálit jako první...

Tak popisuje události září 1983 deník New York Times. Je to příběh, který ukazuje, jak může jeden incident eskalovat směrem k velkému průšvihu.

Kvůli raketě, která teď „letěla“na Havaj, nikdo nepodnikl odvetné přípravy nejen proto, že neexistovala, ale i proto, že omyl zůstal omezen jen na území Havaje. Představme si však, že reaguje i Bílý dům a uvádí do pohotovosti americké síly, ať už jaderné, tak ty v Koreji.

KLDR nechápe, o co jde, protože ví, že žádnou raketu na Havaj nevystřelila. Jako Sověti v roce 1983 si myslí, že falešná zpráva je první krok amerického plánu, záminka pro útok. Protože ví, že bude zničena, uvádí do palebné pohotovosti své rakety. Američané to vidí a považují to za druhý krok KLDR poté, co odpálila raketu na Havaj. Zachovají se podle toho, na což – už osudově – reaguje KLDR.

Samozřejmě existuje řada záklopek a kontrol, které mají takto zbrklému průběhu událostí zabránit. Otázka je, jak by byly účinné. Faktem je, že dosud se osvědčily. V roce 1960 si USA spletly vycházející Měsíc nad Norskem s mrakem útočících střel. V roce 1979 „letěly“na USA šest minut sovětské jaderné střely, protože technik v americkém velitelství protivzdušné obrany vložil omylem do počítače pásku z manévrů, na níž byl simulován sovětský útok. V roce 1980 dostal Bílý dům zprávu o 2 220 střelách letících na USA. A koncem září 1983 si Sověti mysleli, že na ně USA podnikly jaderný úder, byl to však jen odraz Slunce v mracích.

Teď je však situace horší. KLDR nemá takovou zpravodajskou síť jako měly supervelmoci, takže se rozhoduje ve tmě. Není tak silná ani nemá takovou rozlohu, takže by byla hned zničena, proto má mnohem méně času na rozhodnutí: a rychlé odpálení raket v případě pocitu ohrožení je logická volba.