Když Francie ztratila iluze
Nedávno uplynuly tři roky od masakru v redakci Charlie Hebdo. Francie zpřísnila bezpečnostní opatření, která jsou někdy otravná i potenciálně nebezpečná, ale v jádru ještě přijatelná. A země si udržuje svůj styl života.
Bezpečnostní kontroly na místech, kde dříve nebývaly. Na nádražích člověk naráží na po zuby ozbrojené vojenské hlídky. A slova bezpečí, atentát či terorismus se skloňují ve všech pádech. To jsou změny viditelné na první pohled.
Ne že by to pro Francii znamenalo něco zcela nového. V 60. letech zažila vlnu terorismu ze strany odpůrců alžírské nezávislosti, v 70. a 80. letech ze strany ultralevice, po desetiletí se potýká s bombovými atentáty na Korsice. A již v roce 1995 se stala cílem islamistického teroru – alžírská skupina GIA spáchala desítku atentátů, které si vyžádaly 8 mrtvých a na dvě stovky zraněných.
Bezpečnostní opatření, která dnes ve Francii fungují, byla poprvé zavedena právě v roce 1995. Ovšem co tehdy vydrželo jen pár měsíců, trvá nyní již tři roky a počet obětí se počítá ve stovkách. Jak se země za tyto tři roky změnila pod povrchem viditelných bezpečnostních opatření a politických proklamací o boji proti terorismu?
Vliv atentátu v Charlie Hebdo na francouzskou společnost nelze izolovat od celkového dopadu vlny islamistického teroru, se kterou se svět potýká od 11. září 2001 a Francie na svém území od roku 2012. Předzvěstí této vlny byla série atentátů na jihu Francie, pak přišel útok na Charlie Hebdo a řada dalších, z nichž nejsmrtelnější byly ty z 13. listopadu 2015 v Paříži a z 14. července 2016 v Nice. Tehdy se jasně ukázalo, že islamistický terorismus neútočí jen na specifické cílové skupiny (na novináře karikující islámské symboly, židy, policisty či vojáky), ale i na společnost jako takovou.
Svým způsobem představuje tato vlna atentátů pro Francii šok a trauma srovnatelné s 11. září 2001 pro USA. Podobně jako George W. Bush, i François Hollande si rychle osvojil válečnickou rétoriku. Podobně jako americký Patriot Act, i ve Francii přijali kontroverzní zákony, které na jednu stranu posilují schopnost čelit terorismu, ale zároveň oslabují občanské svobody a dělbu moci.
I Francie zareagovala odvetnými opatřeními v zahraničí, zintenzivněním vojenských a zpravodajských aktivit v Sýrii a Iráku s cílem zničit teroristickou organizaci Islámský stát. Rok 2015 pro Francouze též znamenal ztrátu iluze, že globální fenomén islamistického terorismu se může zastavit na jejich hranicích. Zhroutila se představa, že tradiční, spíše proarabská politika na Blízkém východě, zosobněná spektakulárním odmítnutím americké intervence v Iráku v roce 2003, zamezí tomu, aby se francouzské území stalo cílem útoku ze strany teroristické organizace, kterou založili důstojníci Saddáma Husajna.
Ztráta iluzí, konec určité naivity i systematického zavírání očí, tak se dá asi nejlépe vyjádřit největší dopad na francouzskou společnost. Veřejná debata se chopila řady témat, která v ní dosud chyběla nebo se objevovala jen v karikaturní, účelově vyexponované, a proto i kontraproduktivní rétorice krajní pravice – například problém islamistické radikalizace v některých čtvrtích či ve věznicích nebo nárůst antisemitismu a popírání holokaustu pramenící z propalestinských postojů.
Profil teroristů, počet francouzských občanů, kteří odešli do Sýrie k Islámskému státu (odhadovaný na 2 000), ale i třeba reakce na atentáty v některých školách naplno ukázaly, že Francie v posledních desetiletích cosi podstatného nezvládla ve vztahu k části své mládeže.
Cesta k nápravě bude dlouhá, klikatá a nejistá, ale po debatách začínají přicházet i činy. Úřady kupříkladu od ledna 2015 zavřely několik desítek mešit, kde se propagovala extrémní verze islámu. Existují však i nebezpečné průvodní jevy. To, že se určité problémy jasně pojmenují a začínají se řešit, může vést k radikalizaci a zvýšenému napětí ve společnosti, dodat pocit legitimity a vody na mlýn zastáncům falešných a nebezpečných, leč na první pohled svůdných řešení, a to na všech stranách.
To je ostatně past, do které se Islámský stát snaží Francii – a obecně celý Západ – dostat. Útoky vyvolat strach, paniku a extrémní reakce, které nás vtáhnou do sebezničující spirály. Francie do pasti nespadla, byť tak trochu balancuje na jejím okraji. Extremismy posílily – na sociálních sítích i v reálném světě. Jak říká přední islamolog Gilles Kepel, „džihádismus byl poražen vojensky a policejně, ale z ideologického a sociálního pohledu jsou jeho kořeny stále tu“.
Narostl počet antisemitských i antiislámských výroků a činů. Krajní pravice překonala svůj volební rekord. Avšak Islámskému státu se nepodařilo zažehnout občanskou válku na francouzských předměstích, naopak atentáty vyvolaly bezprecedentní vlnu patriotismu a vůli bránit klíčové hodnoty, počínaje svobodou slova. Francouzi nepodlehli strašení a pokušení jednoduchých a radikálních řešení. A Charlie Hebdo sice pracuje v bunkru, ale vychází dál a jeho humor je stejně brutální a provokativní jako dřív.
S Francií je to podobné. V jádru si drží své hodnoty, svůj styl života, svoji pluralitu i rozhádanost „země, kde existuje 258 druhů sýra“, jak si posteskl Charles de Gaulle. Ale je v tom všem více či méně sešněrována bezpečnostními opatřeními, která jsou otravná, v některých důsledcích i potenciálně nebezpečná, ale v jádru stále ještě přijatelná. V politické rovině je pak vítězství Emmanuela Macrona přesným opakem toho, v co džihádisté i nepřátelé liberální společnosti doufali. Nadcházející měsíce a roky ukážou, zda to bylo vítězství v jedné bitvě, či začátek vítězství v celé válce.
Islámskému státu se nepodařilo zažehnout občanskou válku na předměstích Francie.