Z akce za trest je tenisový bál
Jak se turnaj, který hvězdy po desetiletí ignorovaly, proměnil v jeden z nejpopulárnějších na planetě.
Hustota davu připomínala obchodní domy v předvánoční horečce, skuliny se v něm hledaly ztěžka. Tady ale vládne mánie jiná. Tenisová. Australané natěšení na výkony svých krajanů i fanoušci z ostatních zemí – ti všichni se nemohli dočkat, až je v pondělí pustí do areálu na břehu řeky Yarry.
Odstartováno! Divákům i tenistům to zní jako jeden ze splněných snů, přitom to bývala akce za trest.
Neoblíbená. Špatně zorganizovaná. Vzdálená pomalu jako let do vesmíru.
Což se nyní takové Denise Allertové, jedné z jedenácti Čechů a Češek v hlavní soutěži Australian Open 2018, musí zdát jako nepovedený vtip. „Je to tady skvělé, pěkné, velké. Mám to v Melbourne hrozně ráda,“povídala.
A rozhodně v tom není sama. Vždyť i sám božský Roger Federer, šarže z nejvyšších, řekl: „Australian Open miluju.“
Časy se změnily k nepoznání.
Nikdo z nás to nebral vážně
Turnaj založený již v roce 1905 kupříkladu měníval termíny. Pak se konával v prosinci, na samém konci sezony – tenisté přijížděli vyždímaní. A jelikož svět nebyl zdaleka tak propojený jako dnes, letenky stávaly jmění; zvlášť do Austrálie. Největší esa si tedy zvykla na sezonu se třemi grandslamy. Björn Borg zde za kariéru nastoupil jednou, Jimmy Connors dvakrát.
Novinářští veteráni si hýčkají z dnešního pohledu neuvěřitelné historky o tom, jak na jeden z ročníků v 80. letech přijelo pět žurnalistů z Evropy – a šéf turnaje je každý den zval na večeři v gestu uznání, že se vůbec vydali na druhý konec planety.
A k tomu ten břídilský povrch v Kooyongu, původní melbournské lokalitě… Brad Gilbert, bývalý profesionál a dnes expert ESPN, na své starty vzpomínal takto: „Tráva byla příšerná, vůbec to tu nemělo nádech velké akce. Nikdo z nás to tak ani nebral. S US Open či Wimbledonem se turnaj vůbec nedal rovnat.“
Ale rok 1987 přinesl nový a chytře zvolený termín – v lednu se sem jezdí nikoli s posledními zbytky sil, nýbrž s maximem energie. O rok později přibyl i nový, rychlejší a kvalitnější povrch (nejprve zelený, nyní modrý). A konečně taky nová lokalita, dnes zvaná Melbourne Park.
Ještě zkraje 90. let mnozí nevěřili v možnost radikální proměny. Teď už podobní lidé de facto neexistují.
Let je pohoda. Anebo brutalita
V Melbourne si tenisté chválí podmínky, každý ocení australskou náturu, pohodu. Zvlášť třeba proti opevněnému Roland Garros v Paříži si na jižní polokouli najednou nepřipadáte jako na okraji válečné zóny, nýbrž konečně zase jako na sportovní akci.
Klasickým tahákem je i slunce, někdy až ďábelsky silné. V roce 2018 si zatím dávalo spíš načas. Aby pršelo tři dny za sebou, z toho několikrát s kadencí tropického lijáku. „To nepamatuju,“říkala česká žebříčková jednička Karolína Plíšková.
Turnaj ale září, i když jsou zrovna nad Melbourne vzácně šedivá mračna. Možná kypí energií až příliš: ve snaze o modernizaci se přestavuje hlavně okolí ústřední arény pojmenované po Rodu Laverovi, a to včetně zázemí pro tenisty. Zvyklosti a oblíbené zkratky mizí. „První dny byly těžké. Něco se mění každý rok, ale teď je to tady takové zmatené, rozestavěné,“líčila Plíšková. „Párkrát jsem se tu trochu zamotala, ale zatím jsem se neztratila. Příští rok to prý bude lepší.“
Tedy nejlepší? Takový je plán, pořadatelé se snaží na maximum.
I kvalifikantům výrazně zvýšili prize money, aby neváhali s cestou. Jen její délka se změnit nemůže, ze zimy střední Evropy je to pořád rozdíl deseti časových pásem. „Pokud vyhráváte, let zpátky je v pohodě. Pokud prohráváte, je brutální,“usmál se Federer.
Vzhledem k proměně, kterou Australian Open za posledních třicet let prodělalo, ale už letů do Melbourne neželí prakticky nikdo.