Čekání na superjízdu. Bude Kateřina jako Karolína?

Nebývá úplně zvykem, aby našinec vyhlašoval: Chci být nejlepší na světě. Jenže od Kateřiny Siniakové to není žádné chvástání. Pro svůj tenisový růst dělá, co může. Nebojí se změn. A nebojí se ani srážet vlastní dětské modly.

Do Melbourne přiletěla povzbuzená životním duelem, když v semifinále turnaje v Šen-čenu udolala slavnou Marii Šarapovovou, svůj velký vzor. „Nepopsatelné,“říká i s odstupem necelých dvou týdnů a oči jí zase září. „Odmalička jsem si s ní přála zahrát. Když pak měla pauzu (kvůli dopingu), myslela jsem, že už se toho nedožiju.“

Dočkala se. Siniaková na kurt přišla, viděla (svůj idol v akci) a zvítězila. „Chvílemi jsem tomu ani nemohla uvěřit. Hrozně jsem si to užila, měla jsem v sobě strašně moc emocí. Snad to nebylo naposledy!“Jeden sen odškrnut, další čekají. Ještě tolika věcí by se tenisově ráda dožila. Siniakové je 21 let, mísí se v ní češství po mámě a ruské kořeny po otci. Není ledovou vládkyní jako jí vzývaná Šarapovová, což ukázala i teď v 1. kole Australian Open. Emocemi při vydřené výhře nad Řekyní Sakkariovou (6:2, 6:7 a 6:4) nešetřila: „Snažila jsem se víc vyhecovat, abych to dotáhla.“

Vzdor svému mládí loni už vyhrála turnaje v Šen-čenu a Bastadu, třikrát prošla do finále. Ale ty grandslamy… Jejím maximem je 3. kolo, navíc už z lehce zaprášeného Wimbledonu 2016. „A já si myslím, že mám na víc,“nezakrývá. „I když si to člověk nepřipouští, prožívá grandslamy víc. Každý na nich chce uhrát co nejlepší výsledek a všichni se o dost víc perou.“

Že by Kateřina byla jako Karolína? Ani Plíšková, nyní nejvýše postavená Češka, dlouho v Melbourne, Paříži, Londýně ani New Yorku nezářila. Ale pak přišel skok, rovnou do finále US Open. Navíc později došperkovaný rolí světové jedničky.

„Mně zatím superjízda vyšla vždycky na jiné turnaje,“dumá Siniaková. „Když se ale budu zlepšovat, tak se tam můžu dostat.“

Proto teď upravila servis, patrně nejcitlivější tenisovou záležitost. „Pořád s tím bojuju,“říká o snaze se zlepšovat. „Už jsem do toho zasáhla dost. Ale jsem v takovém věku, kdy můžu pořád měnit.“

Hru jistě ano. Cíle radši nikoli.