Rozhovor: Jak trénovat mozek
Dana Steinová vychovala šest dětí, ale už léta věnuje své síly důchodcům. Se svými devadesátiletými studenty oslavila čtvrtstoletí Univerzity volného času.
Ve svých čtyřiatřiceti letech dala Dana Steinová svou energii do služeb seniorů. Dnes do této kategorie sama patří, ale z jejího nasazení a entuziasmu jako by se nic neztratilo. Zakladatelka Centra celoživotního vzdělávání (CVV) školí po světě v angličtině lektory pro trénování paměti. Vyzná se ve všech jejích záludnostech a má povzbudivé vysvětlení pro ty, kteří si občas nemohou vzpomenout na jméno či místo. Znamená to, že jsou vzdělaní, za život shromáždili hodně informací a mozku pak chvíli trvá, než se v takovém objemu zorientuje.
Lektorka také léta jezdí se svými bělovlasými studenty na výměnné pobyty nebo poznávací zájezdy do zahraničí. Minulý týden se vrátila z Thajska.
Pokud vím, s důchodci jste projela tímto způsobem už skoro všechny světadíly. Jakým způsobem to funguje?
Z mladých let si určitě pamatujete na studentské výměnné zájezdy, nu a moji studenti jsou v seniorském věku. Tehdy už člověk nemusí mít s řadovou cestovkou potřebný pocit bezpečí. Na našich skupinových zájezdech mají jistotu, že zajistím hladký průběh. Hledím také, abychom měli ve výpravě vždy nějakého účastníka lékaře. Od roku 1991 jsem uspořádala na padesát recipročních výměn. Znamená to především získat v zahraničí spolehlivý kontakt s Univerzitou třetího věku nebo jinou partnerskou organizací. Hostitelská skupina je pak kompletně zodpovědná za program a hradí pobyt hostů. Pak si úlohy vymění.
Z důchodu se taková cesta asi pořídit nedá, že?
Cena je přímo úměrná vložené práci do programu. Účastníci musí být jazykově vybaveni a schopni se o hosty postarat. Je to hodně o navázání nových přátelství. Seznamujeme se s mentalitou a kulturou různých národů, navíc se k tamním lidem dostaneme mnohem blíž než účastníci klasického zájezdu. Byla byste překvapená, jaké pohádkové pobyty máme za sebou. Čtyřikrát Austrálie, pětkrát USA, Jižní Afrika, Kanada, Nový Zéland a většina evropských států. Některé státy, kde jsme nesehnali vhodné partnery, jsme navštívili jako turisté (Izrael, Namibie, Jižní Korea, Tchaj-wan, Japonsko, Kambodža, Kuba, Čína…) .
Největší část svého života jste zasvětila seniorům. Nevyčítalo vám některé z vašich šesti dětí, že je kvůli důchodcům zanedbáváte?
S prvními čtyřmi dětmi jsem byla osm let na mateřské, při těch dvou posledních jsem právě při mateřské dovolené začala s aktivizačními programy pro seniory, takže skutečně někdy měly pocit, že na ně mám méně času. Ale v podstatě si už od útlého věku vytvářely k seniorům vztah. A obě nejmladší děti mi teď pomáhají v Centru celoživotního vzdělávání.
Proč právě senioři?
V létě 1983 se mi dostal do rukou článek o Klubu aktivního stáří. Obsahoval výzvu, aby na nových pražských sídlištích vznikaly další podobné aktivity. Zaujalo mě to. Napadlo mě založit takový klub na Jižním Městě, kde dosud žijeme. O klubové pořady byl od počátku obrovský zájem, moderoval je Jan Pixa, vystupovali v nich slavní herci a zpěváci své doby, kteří vzpomínali na své umělecké začátky. Ladislav Pešek, Marie Rosůlková, Zita Kabátová, František Filipovský… Minulý režim do starých lidí nechtěl moc investovat, takže jsem vkročila na naprosto nekultivovanou půdu a mohla realizovat své nápady.
Iniciovala jste pak vznik prvních univerzit třetího věku. Jak vás to napadlo?
Od členů mého klubu jsem se dozvěděla, že něco takového funguje ve Francii a v Polsku, tak jsem se o to začala zajímat. Loni tomu bylo už 30 let, co z mé iniciativy otevřel první U3V na Fakultě všeobecného lékařství Karlovy univerzity profesor Vladimír Pacovský.
Bylo těžké takový projekt rozhýbat?
Ano a ne. Měla jsem představu, že U3V by se měla konat na akademické půdě. Objednala jsem se tehdy k profesoru Vladimíru Pacovskému, který byl hlavním geriatrem ministerstva zdravotnictví a navíc děkanem lékařské fakulty. Když mu řekli, že za ním přijde paní z Klubu aktivního stáří, pomyslel na nějakou babku s hůlčičkou. Mně bylo tehdy jen sedmatřicet. Myslím, že profesor Pacovský projevil obrovskou osobní odvahu, když si troufl navrátit seniory znovu do školních lavic. Po mnoha debatách jsme se rozhodli, že první pražská U3V bude masovou záležitostí a neprofesní studium.
Proč jste v lednu 1993 zahájila vlastní vzdělávací projekt?
Do roku 1992 jsem iniciovala vznik mnoha U3V na fakultách pražských vysokých škol. Jejich řízení se ujalo ministerstvo školství a rektoráty vysokých škol. A já jsem toužila vytvořit vzdělávací program, který by byl podle mých představ a jen můj. Proto 21. ledna 1993 zahájila činnost mezigenerační Univerzita volného času, jejíž čtvrtstoletí právě slavíme. Je součástí Centra celoživotního vzdělávání (CCV), které je největší nestátní institucí zájmového vzdělávání v Česku. Vedle seniorů k nám chodí invalidní důchodci, maminky na mateřské nebo nezaměstnaní lidé produktivního věku.
Kromě řady funkcí v mezinárodních organizacích jste i předsedkyní České společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging. Nakolik jsou senioři s to vstřebávat nové poznatky?
Jak kdo. Mozek chtě nechtě stárne, jeho vývoj je ukončen kolem pětadvaceti let, od té doby se začíná jeho funkčnost zhoršovat. Senioři si přestávají věřit. Já v CCV vedu obor Nedovolte mozku stárnout a absolventi mých kurzů jsou na konci každé přednášky ohromeni, co všechno si lze zapamatovat. Dodává jim to sebevědomí.
Pomocí mnemotechnických fíglů?
Ony to jsou vlastně jednoduché paměťové pomůcky, s jejich použitím dokážeme podávat téměř geniální mentální výkon. Okolí žasne a my se vznášíme u stropu.
Prý vůbec nepoužíváte diář a umíte nazpaměť všechna důležitá čísla mobilu.
Mozek se chová jako sval, který také musíte trénovat, a toto je jedna z možností, jak na to. Když vám někdo ukradne mobil, jste bezmocná, protože žádná čísla neznáte. Nemůžete lidem zavolat.
Jak to, že si starší lidé pamatují detaily z dětství, ale nevzpomenou si, co měli včera k obědu?
Existuje několik druhů dlouhodobé paměti. Zážitky z dětství uchováváme díky jedné z nich, epizodické paměti. Je ale nespolehlivá a zrádná v tom, že člověk má tendenci si svoje vzpomínky vylepšovat, zkrášlovat, takže se vzdalují skutečnosti. Pak se snadno stane, že memoáry, které o sobě lidé napíšou, obsahují i nepravdy. Jiné je to s pamětí sémantickou, která spolehlivě funguje do konce života. Jistě se shodneme, že čtyři krát čtyři je šestnáct. Spolehlivě funguje rovněž paměť procedurální.
Co si pod ní mám představit?
Když se jednou naučíte lyžovat nebo jezdit na kole, už to nezapomenete. Má to však výjimku, nesmíte trpět pokročilým stupněm demence, to pak odchází i tato paměť. Pak se může i dříve dobrý plavec klidně utopit v bazénu. Neschopnost vybavit si to, co jsme právě přečetli, patří do krátkodobé paměti a právě ta se jako jediná dá pomocí určitých nástrojů trénovat. Jakmile informaci správně zpracujete, posunete ji do dlouhodobé paměti, kde se uloží pro budoucí použití.
Kdekdo má dnes potíže vybavit si nějaké jméno. Dá se s tím něco dělat?
Znáte ono „mám to na jazyku“? To jsou ty chvíle, kdy si nemůžete vzpomenout na jméno osoby či místa. Za dvacet minut vám sice naskočí, ale mezitím už se konverzace posune jinam. S tím se nedá nic dělat, ale mohu vás uklidnit, stává se to i mladým lidem. Je to dáno tím, že mozek ukládá informace při jejich zpracování do různých „šuplat“a pak potřebuje chvíli na to, aby zjistil, do kterého z nich ji uložil. V podstatě to znamená, že jsme během života nashromáždili hodně informací. Proto mozku trvá déle, než se v tom velkém objemu zorientuje.
Máte nějakou radu pro roztržité lidi, kteří po bytě zoufale hledají brýle, klíče nebo po odchodu z domu propadnou panice, že třeba nevypnuli žehličku?
Ono se v tomto případě jedná o nedostatek sebedisciplíny. Neděláme věci vědomě, nýbrž rutinně, mechanicky a pak jsme za to vzápětí potrestáni tím, že nevíme, pro co vlastně jsme do té lednice šli.
Vaše kurzy paměti a přednášky navštěvují v drtivé většině ženy. Čím si to vysvětlujete?
Ženy jsou ve stáří obvykle životaschopnější, těch k nám chodí 90 procent. Mají touhu se o něco zajímat, na něco se těšit a pořád od budoucnosti něco očekávají. Ale máme v CCV i čiperné muže, včetně těch devadesátiletých. Za nejdůležitější bonus, který získají, považuji společenský kontakt se stejně motivovanými vrstevníky. Mnozí v mých programech studují několik desetiletí, protože ve studiu našli náhradní životní program.