Depardieu zvládá i šansony
Francouzský herec Gérard Depardieu nahrál překvapivou a neméně překvapivě také docela dobrou desku šansonů jako poctu před dvaceti lety zesnulé pěvecké hvězdě Barbaře.
Gérarda Depardieu netřeba představovat. Proslulý francouzský herec a milovník jídla i vína poslední dobou poutá pozornost především tím, že na svou domovinu poněkud zanevřel. Nejprve se mediálně halasně odstěhoval do Belgie, a když neméně teatrálně vrátil francouzský pas, zařídil mu Vladimir Putin ruské občanství. Depardieu tedy nyní žije v ruském Saransku.
Takže když na sklonku loňského roku vyšlo hercovo hudební album, byli mnozí nejen překvapení, že představitel filmového Obelixe zpívá, ale uštěpačně se dalo čekat, že bude spíš plné častušek než šansonů.
Jenže Depardieu hudebně zůstává věrný zemi galského kohouta. A tuzemští posluchači možná budou překvapení, že hercovo zpívání má docela hluboké kořeny.
Pocta Barbaře
Konkrétně spojení s jeho nahrávkou nazvanou Depardieu Chante Barbara (tedy v překladu Depardieu zpívá Barbaru) sahá do poloviny osmdesátých let.
Depardieu se v roce 1986 podílel na živé desce francouzské šansoniérky Barbary. Dvojalbum bylo nazvané Lily passion a vzniklo v tehdy novém pařížském koncertním sále Zénith. Herec se přidal ve dvou písních a dvě odzpíval sám.
Barbara se narodila v roce 1930 jako Monique Andrée Serf, pseudonym si vzala od babičky Varvary, jež pocházela z Oděsy. Její písně L’Aigle noir se v roce 1970 prodal milion kopií za dvanáct hodin. Prostě byla ve Francii velkou hvězdou.
Muž mnoha tváří
Barbara zemřela v roce 1997 a Depardieu se nyní k její tvorbě vrátil spolu s jejím dalším spolupracovníkem, pianistou Gérardem Daguerrem.
Interpretuje i výše zmíněnou skladbu jako působivou klavírní baladu, a to hned dvakrát. První část alba totiž tvoří studiová nahrávka, druhou živý záznam. Přičemž naživo je poněkud konzervativní, ve studiové verzi se oba Gérardové odvázali více. Zní tu spíše lehoučké elektrické piáno než klavír, do toho trocha perkusí, smyčce a i Depardieu zpívá „jinak“.
Což je tedy i odpověď na to, proč deska Depardieu chante Barbara vychází jako dvojalbum. Jsou to dva různé žánry, přičemž každý z nich má své kouzlo.
A hvězda stříbrného plátna se tu představuje jako muž mnoha tváří. V písni o černém slunci (Le soleil noir) se v závěru pěkně rozvášní a řve jako tygr, aby hned v následující skladbě Au bois de Saint-Amand byl až dětsky něžný.
V rámci živáku se i trochu povídá, což nefrancouzštinář příliš neocení, ale i tady hudba hraje prim. Každopádně to není nějaké estrádní herecké zpívání, ale poctivý a podle všeho do hloubky procítěný přednes. A v rámci žánru, kde lze snadno sklouznout k manýře, to je potřeba ocenit. Protože od muže, který má teď v pase azbukou zapsané jméno „Depardiev“, je toto až nečekaně dobré.