Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Pořád stejně
Romantická komedie Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, natočená podle scénáře i knihy Haliny Pawlowské, má na rozdíl od mnohých předchůdkyň jednu výhodu. Nic nepředstírá, dokonce prchavosti svého sdělení podřídila i rozumnou délku.
Ovšem fakt, že zákony romantických komedií vylučují hlubokomyslnost, na druhé straně ještě neznamená, že jim sluší bezobsažnost.
A to je všechno
Příběh Olgy v podání Kláry Issové se totiž podobá deníkovým zápiskům všech tápajících družek Bridget Jonesové, které při hledání pravé lásky prokličkují obřím slalomem veřejných trapasů, aby nakonec zjistily, že toho pravého měly odjakživa na dosah.
Potíž spočívá ve stavbě Zoufalých žen, která spíše než dramatický tvar připomíná sérii ilustrovaných fejetonů z ženských časopisů. Literární dojem podporuje navíc skutečnost, že hrdinka provází jednotlivé situace vlastním vypravěčským komentářem prakticky od svého komplikovaného příchodu na svět až po banální závěrečné oznámení „A to je všechno“, jako kdyby divák sám nedovedl rozpoznat, kdy film končí.
Na režii Filipa Renče tedy zbývá dost nevděčný úděl: velké růžové nic alespoň navenek načechrat, nazdobit (jako ve vtipné stylizaci dekorativního ovoce), úhledně zabalit do moderních zcizovacích postupů a z každého vypjatějšího okamžiku vypreparovat co nejvíce znaků pro zdání ztřeštěné zábavy. Což platí třeba pro autentický maloměstský bál plný důchodců, kde se místní rodačka zmožená alkoholem natolik znemožní, že raději odejde hledat štěstí do anonymní metropole. Nebo pro její následný polonahý úlet na postu prodavačky podprsenek, kde roli seznamky sehraje dětský vláček z obchodního domu.
Na souši i na vodě
Postupně ovšem scénář dopřeje hrdince zklamání, prozření a pozdní vzdělání, čímž její diblíkovská potrhlost ztrácí na věrohodnosti. Navíc jí autorka dala do vínku příliš bujnou fantazii, jejíž zhmotněné představy včetně upírského kněze tok vyprávění brzdí. Ale na druhé straně plní svůj účel: nastaví čas.
Zoufalé ženy zkrátka rozmnožují kolekci filmů určených pro společné výpravy kamarádek, kterým nevadí, že další opuštěná křehká bytost už zase léčí samotu přejídáním a sledováním zamilovaných seriálů, ani že hrdinčino okouzlení slovenským kovbojem je levnější folklórní variantou orientální exotiky filmů Líbáš jako ďábel či Sex ve městě 2.
Nicméně v očekávání třetího dílu Padesáti odstínů má člověk sklon být vůči domácí romanci o pár procent smířlivější. Třebas jenom proto, že v ní Issová zakusila dost fyzických útrap na souši i na vodě.