Coco. Naděje, s níž se žije lépe
Oscara za nejlepší animovaný film má Coco prakticky v kapse. Ale pokud je na světě spravedlnost, měly by přijít i nominace za hudbu, scénář a film roku.
dělají totéž, není to vždy totéž. Jako předfilm snímku Coco se hraje speciál disneyovky Ledové království – Vánoce s Olafem, unylá deklamace rodinných hodnot s barbínovskými princeznami. Načež přijde Coco, ohňostroj nápadů značky Pixar, již Disney sice koupil, ale jak vidno, stále ještě nevecpal do své šablony. Přitom Coco sděluje vlastně stejné rodinné poselství – ale jak!
Už retrokronika předků malého hrdiny sestavená z výšivek přináší krásný folklorní motiv, černobílé pamětnické filmy s chlapcovým muzikantským idolem zase působí víc než autenticky. A duchové z říše mrtvých, kam se po přirozené pubertální vzpouře hoch dostane, aby si vymohl svolení k dráze hudebníka, jsou prostě parádní. Stylizací připomínají záhrobní bytosti z dílny Tima Burtona, baví bezeslovnými ilustracemi rčení „vypadly mu oči z důlků“či „spadla mu čelist“i žertíky typu „jsi pořád kost“.
Kouzlo mexických mýtů
Navíc Coco hravě rozvíjí paralelu mezi dvěma světy spojenými mostem, kudy jednou do roka, o mexické obdobě Dušiček, přecházejí zemřelí navštívit pozůstalé hodující na hrobech. Nálada pestrobarevné lidové slavnosti je nakažlivá na obou stranách, i v říši mrtvých se najde celnice, fotí se tu selfíčka s lebkami a na mejdanu pro smetánku to rozjíždí diskžokej, než znovu přijdou ke slovu uhrančivé kytary.
Hudební stránka snímku Coco vůbec přináší vítanou změnu proti neosobnímu popu animovaných pohádek; neméně silný trumf pak představuje bravurně vystavěný příběh, na jaký se mnohý hraný film nezmůže, a to včetně nečekaného zvratu s kriminální zápletkou.
Střední část sice poněkud poleví v tempu a závěrečná akce se trochu nastavuje, na slabší místa včetně 3D však dá zcela zapomenout finále. Bez rozdílu generací zalije sál slzami, za něž se člověk nestydí.
Za rozhodující kouzlo totiž Coco vděčí Mexiku s jeho záhrobními mýty, podobně poetickými jako ty japonské v též animovaném filmu Kubo a kouzelný meč. Teskný proces od zapomínání k vytrácení podobně jako vyznání mrtvého živému „Doufám, že brzo umřeš, abychom se zas viděli“utvářejí pohádkovou naději, s níž se hned žije lépe.