Pokořit pravý Dakar. Sám s kladivem a majzlíkem
Australian Open pamatuje kolapsy z vedra, v roce 2014 dokonce Kanaďan Frank Dancevic upadl do mdlob a přiznal, že ho postihly halucinace a viděl na kurtu komiksovou postavičku Snoopyho.
„Tohle je nelidské, nebezpečné. Nechápu to, jde o hazardování s naším zdravím. To budeme hrát do chvíle, než někdo umře?“čertil se tehdy Dancevic.
Při jeho tripu do světa kreslených figurek naměřili 42,8 stupně. Hranicí pro možnost přerušit zápasy je letos podle oficiálního turnajového průvodce 35 stupňů ve stínu, finální rozhodnutí ale musí učinit šéf turnaje a hlavní rozhodčí (roli
Ve stínu sledované Rallye Dakar se už desátým rokem koná závod, který možná na mnohé působí jako „trucpodnik“. Vede napříč Saharou a končí na břehu Růžového jezera u senegalského Dakaru, který je (nejen) pro staromilce symbolickým cílem slavného dobrodružství.
„A to je pro mě velká životní hodnota,“líčí Tomáš Tomeček.
Patnáctkrát jel velký Dakar, zmiňovaný Africa Eco Race třikrát vyhrál, letos dojel „jen“druhý. Leč ročník, který v neděli skončil, je pro něj tím nejsilnějším. Šest tisíc kilometrů dlouhé putování zvládl v kamionu sám, bez obvyklého navigátora a mechanika. Takže po stříbru říká: „Jsem šťastnej jako blecha.“
Australské léto je v rozpuku, navíc se nad nejmenším z kontinentů nachází tenčí ozonová vrstva než jinde.
Když vypráví o africkém klání, srší z něj nadšení. Mluví o duchu závodu, o jiné filozofii, která se tady tak liší oproti tomu velkému Dakaru. „Nežereme se, nemáme marketingové týmy, které vydávají zprávu za zprávou, aby ukázaly, že zrovna my jsme lepší,“popisuje 47letý Tomeček, jinak otec čtyř dětí. „Jsme v Evropě zblblí, že se musíme jen hnát za vítězstvím. Tady to bylo lidštější.“
Když se na startu v Monaku objevil, svítilo na dveřích tatrovky jen jeho jméno. Osamocené. Soupeři se divili, protože obvykle tam stojí jména všech členů posádky.
Tomeček vypráví, že touha odjet maratonskou rallye sám se v něm zrodila už před 23 lety, kdy okusil Dakar poprvé jako navigátor Karla Lopraise. Žasl tehdy – a vlastně i dnes – jakými borci jsou motorkáři, kteří si závod odnavigují sami,
Ročník 2018 patří i přes přicházející fén zatím v Austrálii k těm milosrdnějším. Ale tak jako třeba ve Wimbledonu musíte počítat s možností čekání v dešti a je nutné zocelit pro takový případ nervy, tady se pro změnu ladí každý detail zevnějšku.
A tak Allertová nedá z hlavy kšilt: „Řešíme to s trenérem i s kondičákem. Když to hodně pere na hlavu, je potřeba udělat vše, abyste ji ochránili. Čepice nápor aspoň trochu zmírní, abyste nedostali úpal.“
Zrovna ona by si ze zmíněných grandslamů zvolila Wimbledon – respektive mírnější počasí. „Tady se na menších kurtech nikam neschováte,“mohla se ze svého hřiště ve středu jen toužebně podívat na nedalekou Laverovu arénu, v níž Siniaková se Svitolinovou dostaly aspoň malé území stínu.
Kudrnatá Češka skončila, to Allertovou čeká 3. kolo v pátek: „Dva dny to bude přísný, musím se o to víc zavodnit. Vypít toho co nejvíc. Kromě vody to doplňuju na kurtu ionťáky, různými gely a magnesiem. To do sebe hodně cpu kvůli křečím.“
Občas ovšem nepomůže ani důsledné dodržování pokynů.
„Namažu se. Ale ono to asi ani nemá cenu – dvakrát se otřu a krém je stejně pryč. Navíc bych si pak musela mýt ruce, jinak by mi klouzala raketa, takže už to na kurtu ani nedělám. A jsem spálená,“líčila Markéta Vondroušová po úvodním kole na jednom z odlehlejších kurtů, tedy bez možnosti schovat se před žhavou koulí na modré obloze.
A její obličej nabízel rudnoucí důkazy toho, že pohybovat se v lednu na slunci je krásné jen do té chvíle, než máte v ruce raketu.
Tomáš Tomeček skončil druhý v závodě, který vede po stopách původního Dakaru. Kamion řídil sám, jel bez navigátora i mechanika
často stroje i sami opravují. „Zatímco my sedíme v kabině tři, o dva metry výš než oni a dál vidíme. Motorkáři jsou skuteční sportovci, my jen řidiči. A tak jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to mají oni.“
Byl to risk. Že v kamionu sedí jen dva, se výjimečně stává. Být sám voják v poli je tak ojedinělé, že to Tomeček dopředu raději neroztruboval, protože netušil, jestli ho pořadatelé vůbec přijmou. Africa Race je však benevolentnější, za závodem stojí věrní pamětníci původní dakarské myšlenky Thierryho Sabina. A tak souhlas dostal. „Jaké bylo jet bez navigátora? Byl jsem rychlejší, svobodnější.“A líčí, jak ho vždycky kolega v kabině varoval před nějakými nástrahami na trati a on už stovky metrů dopředu se strachem čekal, co přijde. „Teď jsem se nebál, nebyl jsem vystresovaný. Bylo to svobodné závodění, krásný pocit z jízdy.“
Sólo jízdu by doporučil i jiným, jenže museli by jet – stejně jako on – s tatrovkou. Tomeček má ještě původní, celou z Kopřivnice, bez vymožeností, které teď mívají dakarské speciály. I proto říká, že mu k opravám stačí „kladivo a majzlík“. A defekt měl za závod jediný. Když si v cíli do jeho auta sedl vítězný de Rooy, pravil: „Pěkný osmdesátky.“„Jsem retro, ale jsem rád retro, protože je to moje svobodná volba.“
Je to rovněž deset let, co Dakar z Afriky kvůli bezpečnosti zmizel. Tomeček teď žádné hrozby necítil, byť bivaky tradičně střežili vojáci se samopaly. „Ale byl to spíš komparz. Afrika je v plném rozvoji, zato my jsme tady zavření a bojíme se.“
Že by se oba „Dakary“propojily a ten z Jižní Ameriky se vrátil na místo zrození, Tomeček nečeká. Proč? Slova vyřknout nemusí, stačí, že rukou ukáže šustění peněz.