ROZKVETLY STROMY. TO MĚ ZACHRÁNILO

Bylo jí čtrnáct. Vstávala každý den v pět, aby byla v sedm v práci. Chodila pěšky, trvalo jí to přes hodinu. Nalévala do strojů rozvařený cukr z nádob tak těžkých, že je nemohla uzvednout. Byly to dobré časy. Pak už bylo jenom hůř.

Říká se, že osmičkové roky jsou pro naši republiku zlomové. Že v historii zamotaly osudy jejích obyvatel: 1918, 1938, 1948, 1968. Lidí, kteří několik z těch roků prožili, je čím dál méně. Ale pořád jsou, jako Gertruda Jurečková z Petřkovic. Je jí 93 let. V poslední době špatně spí, a tak v noci bere papír, tužku a úhlednými malými písmenky zaznamenává na spousty stránek, co prožila. Holka, které v dětství zemřeli rodiče, nedostala vzdělání a od čtrnácti dřela v čokoládovně, umí psát a vyprávět lépe než lecjaký profesor.

Když v roce 1918 vznikla Československá republika, Gertruda sice ještě nebyla na světě, ale z toho, co prožívali její předkové, se už dalo tušit, že život této rodiny nebude nudný. Pochází totiž z Hlučínska. Děda Alois Kocur jí vyprávěl, jak se ho jednou na úřadě ptali, kdo vlastně je. „Chodil do německé školy, sloužil u německého vojska. V roce 1918, když bylo Hlučínsko přiděleno k nové republice, se stal Čechem. Když nás v roce 1938 obsadili Němci, stal se zase Němcem. A neměl žádnou šanci to nějak ovlivnit,“vypráví Gertruda.

Pro ni byl zlomový rok 1938. Do té doby se o ni a bratra starali babička a dědeček, protože rodiče zemřeli, když byla malá. „Žili jsme hezky, i když jsme neměli nic. Běžně jsme chodili do školy bosi, boty mělo jen pár dětí z lepších rodin. Ale nám to nepřipadalo divné. Nic jiného jsme neznali, takže jsme po ničem netoužili.“

Když dokončila základní školu, hned šla pracovat do čokoládovny v centru Ostravy. Znamenalo to jít každý den déle než hodinu pěšky přes most přes řeku Ostravici a pak dál až do města. Tam ji od sedmi do tří hodin čekalo zvedání těžkých nádob a strach, že to jednou nezvládne a opaří se, což se tam stávalo. Ale zvládala to, protože motivace byla velká. Každý týden 42 korun. Odevzdala

je babičce a za dvě koruny si koupila párek a housku. Dodnes vzpomíná, jak se na to těšila, i když dodává: „Ten párek nebyl nic moc, spíš takový vodnatý.“

V roce 1938 její rodné Hlučínsko obsadila německá armáda a z jeho obyvatel se ze dne na den stali němečtí občané. „Já byla celá vyjevená, politice jsem nerozuměla. Dostala jsem propustku, abych mohla jít přes hranici do práce. Z řeky Odry se stala hranice. Ale čokoládovna už byla zavřená.“Majitel židovského původu odcestoval.

Gertrudu poslali na práci do Německa. Neuměla německy ani slovo, přesněji uměla jen větu, že německy nerozumí. „Myslela jsem si, že mě to ochrání. Neochránilo. Neexistovalo odmlouvání. Z naší vesnice nás jelo osm děvčat. Na nádraží si nás rozebrali sedláci.“

Vstávala ve čtyři, pracovala na poli dvanáct hodin denně. V místnosti, kde přespávala, se v zimě netopilo. Po roce se mohla vrátit domů. Bylo to tam úplně jiné. Zůstaly jen ženy, děti, starci. Většina mužů, které znala, už bojovala za Německo na různých místech Evropy. Její bratr v Norsku.

DĚS V DRÁŽĎANECH

Udělala zdravotnický kurz a v roce 1942 byla poslána do vojenské nemocnice v městě Görlitz. Utrpení, těžká zranění, strach. V tom žila. Měsíc od měsíce bylo méně léků, méně obvazů. Jen raněných přibývalo. „Pak přišel pokyn, že se celá nemocnice musí přesunout do Drážďan. Nemocnice se dělaly už i ze škol. Raněné nebylo kde dávat,“vzpomíná. Drážďany ji okouzlily. Bylo to první velké město, které viděla. Sice nad ním přelétávala letadla a občas bylo slyšet hlášení, že se lidé mají schovat do krytu, ale nechodila tam.

Byla mladá, lehkomyslná. „Však se nic nestalo a já na to hřešila. Ale jednou byl hlášený nálet a já měla službu. Tak jsem musela do bunkru jít. Byl tak dvě stě metrů od hlavní budovy nemocnice. Lidé se už sbíhali ze všech stran. Sirény byly úplně jiné než jindy. Strašné. Dodnes to někdy slyším. Jako by vyli psi ze všech stran. Najednou udeřila bomba. Daleko, ale byla tak silná, že nás to strhlo.“

Tlaková vlna ji spolu s dalšími lidmi shodila ze schodů do krytu. Stačili zavřít dveře. Dodnes má v paměti další hodiny. To dunění, rány, otřesy. To, jak se ženy modlily, jak děti brečely. Jak se chtěla s dalšími lidmi podívat ven, když vše utichlo, ale kdosi je přesvědčil, aby se vrátili do bunkru. Vrátili se. Vzápětí se vrátila i letadla. Začala druhá vlna bombardování Drážďan. Gertruda prožila jednu z nejstrašnějších situací druhé světové války.

„Počkali jsme do rána. Pak jsme vyšli ven. No, bylo to otřesné. Co nebylo vybombardované, hořelo. Takový zvláštní vítr se strhl. Chytala jedna budova od druhé. Nemocnice stála, ale bez oken. Ti, co přežili, tam stáli bezmocní, bezradní.“

Odklízela trosky, ošetřovala raněné, zacpávala okna

DODNES MÁ V PAMĚTI DALŠÍ HODINY. TO DUNĚNÍ, RÁNY, OTŘESY. TO, JAK SE ŽENY MODLILY, JAK DĚTI BREČELY.

papírem. „Nebylo jídlo, nebyla elektřina, nebylo nic,“říká. Vzpomíná, jak její jediné jídlo za den byla voda, která zůstala z uvařených nudlí. Nic jiného nezbylo.

„Připadalo mi, že mi to už nemyslí. Člověk jen tak chodil a nepředstavoval si, co bude dál. Pořád se dělal úklid. Ti, co byli známí, se nosili do sklepů, aby je příbuzní mohli pohřbít. Ti druzí, ta ohořelá těla, se nakládali na auta a odváželi ke spálení. Na náměstích byly takové metače ohně. Tam pak dohořívaly i kosti. Víte, ono to nejde popisovat. O některých věcech by se asi snad raději mluvit nemělo. Ale stejně se mi to ještě někdy v noci vrací.“

KAM JSEM PATŘILA?

Když ji pak v březnu poslali z Drážďan do nemocnice v Eislebenu, byla to pro ni záchrana před zblázněním se z té hrůzy. „Tam bylo jaro. Stromy kvetly a já si říkala, že musím zapudit myšlenky na to, co se stalo. Že musím žít dál. Ty kvetoucí stromy mě zachránily.“

Už byla na utrpení zvyklá, a tak den co den ošetřovala stovky dalších zdevastovaných německých vojáků přivážených z východní fronty. Až se dočkala osvobození. Nebo porážky? Jak to vlastně vnímala? Cítila se být Němkou, nebo Češkou? Pracovala pro německou armádu, fandila jí tedy? Nebo to brala tak, že pracuje pro okupanty, pro nepřátele?

„Jak jsem to brala? Co zmůže obyčejný člověk? Ze dne na den z nás udělali Němce, přestože jsme mluvili česky a měli české školy. A Češi se na nás dívali jako na kolaboranty. Ale co jsme měli dělat? Někdo říká, že muži z Hlučínska neměli jít bojovat za Němce, že nemuseli. Nemuseli. Měli na výběr. Německou uniformu, nebo koncentrák.“

Těžko si dnes představit, co cítila, když celou válku nevěděla, kam patří. Zda jí má být Němců spíš líto, nebo je má nenávidět.

„Němci byli zkroušení a zklamaní. Mnozí vlastně pro Hitlera nebyli, ale byla to doba strachu a mlčení. Nikdo nevěřil nikomu. Už se proslýchalo něco o koncentrácích. Tam, kde jsem byla, byl Buchenwald blízko. Říkalo se, že tam je nějaký střežený tábor pro lidi, kteří nechtějí pracovat. Nikdo nevěděl, jaké hrůzy se tam dějí. O ničem se vlastně nemluvilo. Už tehdy jsem si říkala, jak je možné, že Hitler dokázal tolik lidí zfanatizovat a nikdo se nepostavil proti. Tam to fungovalo tak, že každý poslechl každého, kdo měl vyšší pozici. Připadalo mi to jako potopa, která na lidstvo asi musela přijít.“

SBLÍŽILA NÁS BÍDA

Válka skončila, ale Gertruda nevěděla, kam jít. Zda má domov, co se na Hlučínsku odehrálo, zda žijí prarodiče. Pošta fungovala s obtížemi, neměla zprávy. Viděla dlouhé pohybující se řady zbídačelých lidí v roztrhaných hadrech. „Plakala jsem, protože jsem si představovala, že takhle někde třeba putuje moje babička a dědeček.“

Zůstala v Německu. Pracovala v mateřské škole, dostala pokoj u jedné rodiny. Sblížila ji s ní bída. Německo bylo zdevastované. „Plyn se pouštěl jen hodinku před polednem, aby se mohlo vařit. Ale nebylo z čeho. Oni si mě oblíbili, protože jsem byla praktická. Uměla jsem vařit z řepy, byla jsem z dětství na bídu zvyklá. Když jsme sehnali pytel řepy, bylo to štěstí. Jejich příbuzná měla snubní prsten. Manžela měla nezvěstného. Ten prsten vyměnila za mouku a z té jsme si na Vánoce upekli perníky. Za pytlík mouky se běžně platilo zlatem. Za nic jiného než za zlato sedláci neprodávali.“

Po dvou letech ji kontaktovala teta, která jí sdělila, že prarodiče zemřeli, a prosila, ať se vrátí. Poslechla. Přijela do země, která už zase byla česká. Neměla nic. Teta jí ušila šaty z dlouhých sukní po babičce. Na Hlučínsku stále žili jen staří lidé, děti a ženy. „Muži se vraceli z války postupně. Často trvalo i dva roky, než se někdo ozval ze zajetí. Ti, co přijeli, nemluvili. Často zvonila kaplička. To vždy, když někdo dostal zprávu, že někdo z příbuzných padl. Lidé se pak rychle snažili zjistit, komu to zvoní.“

Ještě jedno téma tehdy na Hlučínsku bylo tabu. To, že mnoho tamních žen bylo při

osvobozování znásilněno sovětskými vojáky. Byly to pro ně Němky, tak se k nim chovali jako k ženám poražených nepřátel. Gertruda dodnes přesně ví, která ze sousedek tu hrůzu prožila.

DALŠÍ OKUPACE

Jenže se blížil rok 1948, k moci se dostávali komunisté. Nebyla to doba, kdy by se někdo mile díval na mladou ženu, která válku prožila prací pro německou stranu. A také slyšela: Proč se nevrátila hned po konci války? Proč v Německu zůstávala? Není špionka? Na úřadě jí nechtěli vydat československé občanství. Znovu se cítila jako někdo, kdo žije v cizí zemi, bez domova, bez naděje v budoucnost.

Vdala se za muže, který také musel bojovat za Němce. Přijel zraněn od Leningradu s následky na celý život. Podobně jako stovky těch mladíků, o něž se Gertruda starala v Německu. „Mám podezření, že si mě vyhlídl, protože jsem byla zdravotnice,“říká se smíchem.

Bylo to pěkné dlouholeté manželství. Gertruda do něj vnesla zásadu: o nic se nestarat, nespolčovat se s nikým, nekamarádit se s komunisty. Nepřipouštět si to, co se děje ve společnosti. Pracovat a hlavně konečně si vybudovat domov. Svůj dům. Podařilo se, měla pozemek po dědovi.

„Umím všechno. Hladila jsem omítky, stropy. Každou cihlu jsem měla v ruce. Vařili jsme jen z toho, co dala zahrádka. Žili jsme jen ze zeleninových polévek. Začali jsme chovat i husy, slepice. Když jsem si tady poprvé sedla, byl to krásný pocit. Konečně domov.“

Vychovávala děti, starala se o nemocnou tetu, manžel dřel v dusíkárně. Žili nenápadně. V srpnu 1968 se v lesíku kousek od jejich domu utábořila Sovětská armáda. Vojáci postávali u plotu, koukali jí do zahrady. Lidé z okolí nevycházeli z domovů. Rusové, ti osvoboditelé, kteří se v roce 1945 na Hlučínsku chovali jako zdivočelá tlupa násilníků, tam byli zase. Dívali se do oken žen, které třeba právě jejich tátové kdysi znásilnili. Gertruda je pozorovala zpoza záclony, stáli u jejích vrátek. Vyšla ven a dala jim rohlík.

„Říkala jsem si, že rohlík beztak neznají. I pivo jsem jim dala okusit. Byli to mladí kluci, něco přes dvacet. Divili se, proč jsou lidé zavření doma, proč je nevítají. Říkali, že po nich házejí kameny. Došlo mi, že jsou na tom stejně jako kdysi můj bratr, manžel, kluci z Hlučínska, ze kterých se stali vojáci. Lidé jako my, kteří musejí dělat to, co si jejich vlády vymyslí. Oháněli se tím, že jsme tu chtěli udělat převrat. Říkala jsem jim, že to je nesmysl. Že je rádi vidíme, ale že měli přijet autobusem, ne tanky. Žena ze sousedství pak křičela v obchodě na jejich velitele, že tady Rusové po válce znásilňovali. Stál tam celý rudý jako oukropeček. Bylo vidět, jak je mu to trapné. Copak on za to mohl? Obyčejní lidé jako my to byli.“

JE HODNĚ NENÁVISTI

Čtu krásné písmo, jímž Gertruda sepisuje život. Byl podle ní úplně jiný, než je ten dnešní. „Dodnes se objevují názory, že jsme byli kolaboranti. Ale my nevěděli, co se ve světě děje. Neměli jsme ani rádio, to měli jen zámožní lidé. Všechno jsme si nechali líbit. Neměli jsme informace jako dnešní lidé, neměli jsme si z čeho tvořit vlastní názory.“

Napsala: „Můj život se blíží k cíli. Moje kniha vzpomínek je tlustá a já hledám tu nejhezčí. Nenalézám. Všechny jsou o práci, o povinnostech, o touze po lepším. Žila jsem v kruté době, ale lidé si tehdy uměli pomáhat. Dnes chce každý hned dům, dovolené, auta, vše si rychle koupí. Já byla šťastná, když nám manželovi rodiče nechali malý pokojík, ve kterém jsme mohli být spolu.“

Manžel jí zemřel, měl z práce v toxickém prostředí dusíkárny doslova rozežranou aortu. Zemřel i syn. Má dceru, další příbuzné a také přítelkyni, která usoudila, že by její vyprávění nemělo zůstat jen na těch hustě popsaných listech, které se mohou časem ztratit. A tak na Gertrudu upozornila společnost Paměť národa, která nahrává a archivuje vyprávění pamětníků zajímavých událostí. Gertruda vyprávěla, takže se její příběh snad nikdy neztratí.

Potíž je jen v tom, že ona má pořád vyprávět co. Kdykoli přijdu, hlásí, že si v noci zase na něco vzpomněla. Na kluka, s nímž jiní pacienti nechtěli ležet na pokoji, protože mu strašně zapáchaly rány, a ona jediná mu je vyčistila. Na pána, který přišel o obě nohy a jeho žena si ho odmítla vyzvednout z nemocnice, protože už jí byl k ničemu. Na sousedku, která jí líčila, jak ji sovětští osvoboditelé v pětačtyřicátém roce v jejích čtrnácti letech znásilnili a její babička přitom klečela a prosila je, ať tomu děcku dají pokoj.

Zase je tu osmičkový rok. Co myslíte, Gertrudo, bude se něco dít? Máme se bát, nebo žijeme ve skvělé době?

„Nemám pocit, že se společnost ubírá dobrým směrem. Mezi lidmi je hodně zášti, nenávisti. To je špatné. Protože i když si vlády vymyslí cokoli, obyčejní lidé přežijí jen tehdy, když si vzájemně budou pomáhat. Musejí si pomáhat, ať už jde o Čecha bojujícího za Němce v Norsku, nebo o Rusa bojujícího proti Němcům v Česku, protože to jsou všechno stejní lidé, kteří se ocitli v situaci, kterou nemohli ovlivnit. Já už se nebojím ničeho. Příbuzní a známí jeden po druhém umírají. Už jaksi počítám, že to skončí. Ale nepřipouštím si to. Víte, utěšuju se, že tam bude líp nebo nic. Ale nikdo nám to ještě nepřišel říct, takže nevím.“

JÁ UŽ SE NEBOJÍM NIČEHO. UŽ JAKSI POČÍTÁM, ŽE TO SKONČÍ. ALE NEPŘIPOUŠTÍM SI TO.