Dětská pohádková telenovela
Okřídlená cesta do pekel dlážděná nejlepšími úmysly se zhmotnila v nové české pohádce o dětském prázdninovém dobrodružství Dukátová skála.
Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES
Do kin vstupuje až nyní, ačkoli poprvé se příběh, který podle scénáře Daniely Choděrové natočil režisér Ján Novák, představil už loni na zlínském festivalu.
Hlavně traumata
Točil se na blízkém hradě Lukov, jehož slávu křísí tamní nadšenci, a provázely jej charitativní akce pro handicapované. I jeden z dětských hrdinů totiž skončí po úrazu na vozíku a peníze na operaci hledá s kamarády právě na místě bájného pokladu ve štolách pod zříceninou.
Zní to slibně: pohledné kulisy, pohádková kletba a současné děti ve službách bohulibého záměru by mohly vzkřísit žánr, jejž reprezentovala třeba rodinná hudební komedie Ať žijí duchové! Jenže k ní může Dukátová skála pouze marně vzhlížet, protože jí chybí zásadní předpoklady: profesionální řemeslo, fantazie a hlavně humor.
Což se táhne už od scénáře. Jako by tvůrcům někdo poradil, že poroty dětských filmových festivalů vyžadují traumata, malý invalida žije jen s matkou, smutný kastelán je zase vdovec, ve dvou místních rodinách se schyluje ke křížové nevěře, zkrátka děti se ocitají na vedlejší koleji vesnické telenovely. Obecní komparz doplní ještě světští, kteří přijedou s pouťovou střelnicí – absolutně nevyužitou. Zato jejich příchod odstartuje celou sérii umolousaných sponzorských vzkazů, vrcholící v nejvypjatější chvíli zmínkou o jistém autobazaru, který trable s vozovým parkem vyřeší.
K tomu zní hudba tak dramaticky tklivá, až rve uši, po ztracených dětech pátrá tři dny policie včetně psů a koní, přičemž rodiče sledují mohutné náborové manévry mužů zákona na trpném půdorysu sitkomové Hospody, a hradní přízraky se pohybují i deklamují jako na zkoušce ochotnického spolku.
Adrenalin s poučením
Pověst, která se k nim váže, film zopakuje pro jistotu třikrát a šifra, již po staletích marných snah vědců děti vyluští za jedno odpoledne, je převeliká licence. Podle ceníku zboží před místní prodejnou se děj odehrává tak před dvaceti lety, podle použitých triků dokonce až někdy za filmařské doby kamenné.
Zatímco zmizelým dětem předepisuje scénář ve finále pasivitu, zoufalé výpravě dospělých na jejich stopě naopak diktuje jednak citovou přepjatost, takže povzdech Kateřiny Brožové „takové prázdno“vzbudí místo slz výbuch smíchu, jednak adrenalinové sportovní kousky jako v Pevnosti Boyard. A nakonec samozřejmě přijdou poučky.
Z Dukátové skály zkrátka čiší, že sebelepší nápad lze zabít hned dvakrát: profesním neumětelstvím a citovým vydíráním. Připomínat, že podobné látky jsme kdysi točili mistrovsky, snad už ani nemá smysl.