Babišovy pletky s Okamurou
Pustit, či nepustit Tomia Okamuru do hry? Nelehká otázka v čase, kdy se protest stal hlavním proudem.
Bývají označovány jako strany extrémní, antisystémové, nedemokratické. Ještě v roce 2010 u nás protestní strany, tehdy tradiční KSČM a nováček Věci veřejné, dostaly ve volbách 22 procent hlasů. To kopírovalo vývoj předchozích 20 let, kdy komunisté slábli a zase sílili a spolu s nimi kvótu zhruba pětiny voličů doplňovali tu Sládkovi republikáni, tu Kremličkovi důchodci či Zelení.
Ve volbách v roce 2013 (po kauzách Rath a Nagyová a po letech ekonomické recese) se už podíl hlasů pro protestní strany přehoupl přes 40 procent. Tehdy je tvořili komunisté, Okamurův Úsvit přímé demokracie a nová štika – Babišovo ANO 2011.
A další skok – říjen 2017. Sice se tu čtyři roky celkem klidně vládlo a ekonomika šlapala, ale balík hlasů pro protestní strany dosáhl už hranice 60 procent. Tentokrát v podobě KSČM, nových Pirátů, překabátěných okamurovců v SPD a hlavně opět ANO. Jistě, babišovci tu čtyři roky vládli a stali se součástí establishmentu, přesto se jim ve volbách povedlo oprášit étos protestního hnutí, které chce vymést Augiášův chlév. Za sedm let tedy protestní směr v české politice ztrojnásobil síly a stal se de facto jejím hlavním proudem. Standardní politika, tedy strany, které tu čtvrtstoletí tvořily vládní většiny, oslovuje dnes pouze třetinu společnosti.
Je dobré to mít na paměti při pozorování obtížného skládání vlády. Za těch sedm let se totiž změnilo vše. Podoba protestu je jiná: KSČM už neláká, stejně jako sládkovci nebo Vandasovi „dělníci“. Změnila se levice. Zelení prokoučovali ústup ČSSD a KSČM, místo nich je vydrancovali Babiš s Bartošem a Okamurou. Pravice je napadrť, malinko se vzpamatovává jen ODS, ovšem tempem tří procent za čtyři roky. Lidé volí protest či hledají alternativu: počet stran v parlamentu za sedm let vystoupal z pěti na devět. Příčiny tohoto stavu by vydaly na tlustou studii s důvody domácími i celosvětovými.
V každém případě za této situace Babiš coby ataman protestu v Česku jedná s protestními KSČM a SPD, ale do vlády s nimi nechce, ba nejradši by od nich nechtěl ani toleranci. Hlavně od SPD, protože pravicový extrém má dnes v Evropě pověst nekonečně horší než levicový. I když Okamura má s pravicí společného asi stejně jako demokracie s lidovou demokracií. Co je pravicového na permanentních referendech, zastávání se dlužníků a útocích na náboženské vyznání?
Ani národoveckého populistu však Babiš do party nechce, jakkoliv už Okamura slevil z podmínky účasti ve vládě i z odmítání kabinetu s obviněným premiérem. SPD používá jen jako klacek na „slušné“partaje, aby jim usnadnil rozhodování, ale pokud v bitvě o Hrad vyhraje Jiří Drahoš a bude třeba sestavování vlády hodně urychlit, Okamurova chvíle může přijít.
Babiš přitom není v podobném dilematu první. V Německu Angela Merkelová vytěsnila protestní AfD do úplné izolace a její akcie padají dolů. Nová rakouská hvězda, lidovec Sebastian Kurz, vzal Svobodné do vlády, a odklonil je tím z odmítání EU. A v Británii si z komunisty Jeremyho Corbyna udělali ctěného lídra opozice. Která cesta je ta pravá?