Rezerva před insolvencí? Tři měsíční platy
Deset let funguje zákon, který umožňuje dlužníkům osobní bankrot. „Loni začal klesat počet oddlužení,“říká insolvenční správce Petr Michal.
Pokud má spotřebitel více dluhů, než kolik umí zaplatit, tak se do této situace mohl dostat nejen proto, že si žil nad poměry. V nezanedbatelném procentu případů se lidé do dluhové pasti dostali sérií systémových selhání a nešťastných náhod. A společnost je povinna nabídnout jim cestu ven. Třeba i takovou, že nezaplatí nic, říká insolvenční správce Petr Michal z Administrace insolvencí CITY TOWER.
Kdo je typickým dlužníkem, který končí u insolvenčního správce?
Podle praxe naší kanceláře jsou to tři základní skupiny. Největší tvoří rodiče samoživitelé tak ve středním věku. Pokud máme matku samoživitelku, která má přisouzeno výživné, ale to jí otec dětí neplatí, zaměstnavatel se několikrát zpozdil s výplatou mzdy a ještě třeba byla v pracovní neschopnosti, je to někdo, kdo se snadno dostane do kolotoče různých půjček, které mu přerostou přes hlavu. A zdůrazňuji, že přes hlavu většinou přerůstají příslušenství původních úvěrů, nikoli jistiny, tedy částky, které si lidé půjčují.
Příslušenstvím myslíte úroky?
Řádné úroky a také sankční poplatky, které naskakují, pokud dojde k porušení řádného a včasného placení. Jsou to i stovky procent ročně. Z triviálních dluhů se pak stávají dluhy nesplatitelné. A to je společenský problém, není to jen problém dlužníka.
Takže žádná jeho lehkomyslnost?
Máme tu druhou výraznou skupinu dlužníků, lidí ve věku těsně po dosažení zletilosti, kteří, tak aby udrželi krok s dobou a se svou sociální komunitou, si napůjčovali. A u nich skutečně můžeme tvrdit, že se dostali do potíží lehkovážností. Na druhou stranu jsou to mladí lidé na začátku kariéry a dluhy splatit mohou, pokud jim bude nabídnut způsob. Pokud ne, tak se člověk naučí žít celý život na okraji ekonomiky.
Insolvenční zákon mu přece oddlužení umožní, pokud zaplatí aspoň třicet procent dluhu za pět let.
Tato procesní forma je dobrá, užitečná a účinná, ale o té třicetiprocentní hranici by se měla vést debata. Protože než začal insolvenční zákon platit, nikdo nedebatoval o tom, proč to má být zrovna 30 procent, a ne 50, a proč ne třeba 70 nebo 15. Ministerstvo spravedlnosti dnes navrhuje, abychom hranici zrušili a otevřeli cestu poctivého splácení, přičemž je druhotné, jestli bude trvat sedm, nebo deset let.
Jaká je v kategorii osobních bankrotů ta třetí nejčastější skupina?
Je to taková polopoctivá kategorie. Jde o dlužníky, kteří v mezidobí mezi okamžikem, kdy načerpali úvěry, a okamžikem, kdy podali návrh na zjištění úpadku a povolení oddlužení, stačili svůj majetek převést na jiné osoby. Nemyslím v tomto případě, že jde o takzvané odporovatelné úkony, kdy dlužník prodá dům či auto sousedovi pod cenou, protože insolvenční správce může dům žalovat zpět. Jde o to, že pokud si dlužník vybere peníze v hotovosti a utratí je, nikdo mu neprokáže, že je nemá ve skutečnosti někde schované. Často jde o lidi zaměstnané za minimální mzdu a povinnost třicetiprocentního oddlužení dorovnávají smlouvou o důchodu s někým ze svých blízkých. To je formálně nenapadnutelné, ale je jasné, že takto účelově postupovali od začátku, aby se zbavili části závazků na úkor věřitelů.
Smlouva může být jen „zástěrka“…
Je to smlouva, která poskytuje jedné osobě příjem, na který nemá žádný právní nárok, představme si dar, od druhé osoby, která se zavazuje tento dar pravidelně učinit. Smlouva o důchodu je často na období právě pěti let, kdy probíhá oddlužení. Čerstvě dospělí lidé ji mnohdy dostávají od rodičů či prarodičů, ale někdy vidíme, že smlouvy přicházejí i z nečekaných oblastí. Dlužník například bydlí v podnájmu, nemá majetek a spolubydlící mu přitom dá smlouvu o důchodu na částku, která shodou okolností dorovná měsíční splátku nutnou pro oddlužení. Je za tím jednoduchá snaha dlužníků nevrátit peníze věřitelům. Můžeme mluvit o podezření z nepoctivého záměru.
Ten však nelze vyšetřovat, protože jsme v občanskoprávním procesu.
Takový záměr je potřeba prokázat, ale k tomu jsou nutné policejně technické metody a prostředky, které v civilním řízení nejsou a ani nemohou být k dispozici. Klíčová je tady aktivita věřitelů. Zpravidla 90 procent věřitelů nevyvíjí v insolvenčních řízeních žádnou aktivitu, takže se nelze divit tomu, že dlužníci se zařídí po svém. Věřitelé zkrátka za správcem nepřijdou, protože náklady spojené s procedurou jsou pro ně náklady navíc a už je hradit nechtějí. Navíc svůj zisk si někteří z nich vybrali už předem ve formě zvýšených úrokových marží. Mluvíme o neefektivitě na trhu půjček, která se projevuje tak, že peníze, které by lidem mohly být k dispozici za nějakých podmínek, jsou nepřiměřeně zdražené.
Banku tedy nepovažujete za slabší stranu v tomto vztahu, i když se jí vrátí jen 30 procent dluhu?
Nemůžeme říct, že věřitelé jsou slabší skupina, a to mluvíme o všech kategoriích věřitelů bankami počínaje a jednotlivými osobami konče. Kdyby pro ně půjčování bylo nevýhodné, tak by takto nepodnikali. Myslím si ale, že námětem ke společenské diskusi je, do jaké míry má být takovýto stav věřitelů zachován nebo do jaké míry má stát vytvořit průhlednější prostředí, aby si věřitelé na jedné straně mohli být více jisti svými právy, ale aby v důsledku toho na druhé straně své nabízené produkty zlevnili.
Zákon umožňující dlužníkům osobní bankrot a nový start funguje deset let. Jak hodnotíte jeho efekt?
V roce 2017 bylo povoleno 13 579 oddlužení fyzických osob, v úpadku jsme měli dalších 6 344 fyzických osob podnikatelů, z toho jde v 5 949 případech o oddlužení, a v úpadku se ocitlo i 769 korporací. Celkem je to zhruba 21 tisíc insolvenčních případů za rok, z toho asi 5 procent jsou konkurzy a zbytek oddlužení. Před přijetím tohoto zákona, jenž nahradil zákon o konkurzu a vyrovnání, přitom bylo dohromady asi tisíc případů ročně.
Předpokládal se tehdy tak obrovský počet oddlužovacích případů?
Naprosto ne. Nikdo si nemyslel, že ze soudní agendy, která ve svých vrcholech má třeba tisíc případů ročně, se stane agenda, která bude mít téměř 21 tisíc případů. A to jsme loni zaznamenali už klesající tendenci, protože v roce 2016 to bylo přes 30 tisíc případů. Prostě přišel zákon, který řekl: Tady máme dlužníky a budou se o ně starat insolvenční správci, kteří mají postavení soudních komisařů. Ti ovšem všichni byli obchodní právníci, věděli, jak vypadá korporace a jak se má třeba restrukturalizovat, aby podnik přežil. Insolvenční řízení fyzických osob pro ně byla novinka. V soudní agendě tak nastal výrazný posun, kdy z výsostné korporátní agendy, kterou řešily specializované senáty krajských soudů, se stalo masové a navíc sociální téma, na což účastníci, soudy ani správci nebyli od počátku připraveni a ani dostatečně vybaveni.
Kde se ty případy najednou vzaly?
Zčásti určitě splácíme dluh z předchozího období. Můžeme se domnívat, že před rokem 2008 stát neplnil dobře svou roli v tom, jak má vypadat spotřebitelské financování, a až se zpožděním doháněl právní úpravou potíže, které vznikaly. Jedná se ale i o to, že část společnosti vždy předlužena bude a pomoc státu potřebuje. Je třeba zvážit, jakou agendou se má tato problematika řešit nejvhodněji.
Jestli je oddlužení správná cesta?
Zda oddlužení ano, nebo ne, zda má být jeho minimální úroveň 30 procent splacených závazků během pěti let, nebo zda tuto hranici prolomit směrem dolů, hypoteticky třeba až směrem k nule, či prodloužit dobu splácení, jak nyní navrhuje ministerstvo spravedlnosti. To považuji za podstatná koncepční témata do veřejné debaty, která by se měla vést, ale bohužel se nevede. Otvírat fundované debaty na podstatná témata a být jejich moderátorem je úkol ministerstva spravedlnosti, které to ovšem nedělá.
Co je největší slabinou zákona?
Triviální dluhy bobtnají do nepřiměřených rozměrů. Myslím, že ve zdravé demokratické společnosti by mělo být poctivé splácení otevřené, tedy umožněné všem. Tak to dnes není a vidím to jako slabinu současné právní úpravy. Právně politickým rozhodnutím o oddlužení na úrovni 30 procent všech závazků v průběhu pěti let stanovujeme jakýsi práh. A když se práh nedá podejít, najdou si lidé cesty, jak ho obejít. To poškozuje celý systém víc než pod kuratelou soudu umožnit poctivě splácet každému, kdo splácet chce, byť to bude trvat déle než doposud.
Čím to, že případů loni ubylo?
Myslím, že ten relikt z minulosti spočívající v předluženosti mnoha lidí, kteří jen čekali na zákonnou možnost oddlužení, je už vyřešen. V roce 2017 se hospodářství dařilo a dlužníků nepřibývalo tolik jako v minulých letech. A s tímto číslem lze dobře pracovat, pokud se bude vést seriózní debata o tom, jakou část práce mají dělat soudy, jakou část insolvenční správci, kteří dohlížejí na proces oddlužení, a co má dělat sám dlužník. Dnes musí jen každých šest měsíců podat zprávu o své činnosti, přehled svých příjmů a být v kontaktu s insolvenčním správcem. Kdybychom se dostali do situace, že dlužník bude moci splatit jakoukoli výši závazků, třeba i nic, musel by mít minimálně ještě jednu povinnost – pravidelný report o tom, že dělá skutečně nejvíc, co může, aby své závazky splatil. Aby bylo jisté, že víc už po něm třeba ani nelze spravedlivě požadovat.
Na jaká rizika je potřeba upozornit, aby se člověk nedostal do úpadku?
Žijeme s relativně velkou mírou jistot, ale malou mírou rezerv. Když se zeptáme, kolika lidem způsobí problém, když dva měsíce nedostanou výplatu, zjistíme, že to procento bude extrémně vysoké. A to je na insolvenčních řízeních vidět. Spousta startovacích momentů jsou ty, kdy se nevhodně sejde třeba dovolená, zpožděná výplata a povinnost platit splátku. Opozdí se ten, kdo posílá výplatu, člověk je třeba zrovna na dovolené nebo v nemocnici, takže ani on nezaplatí včas a startuje řetězec, který když není správně uřízený, končí v insolvenční pasti.
Jakou finanční rezervu by měl člověk na svém účtu mít?
Řekl bych tři čisté měsíční příjmy. Jsou však lidé, kteří na to nedosáhnou. Mají ale třeba k dispozici v této výši on-line půjčku, a to je opět startovací mechanismus, který rozbíhá kolečko zadluženosti. Nepodezíral bych lidi z lehkomyslnosti, když si půjčí na dovolenou nebo na dárky. Ale kombinace nečekaných výdajů v rodině a nečekaných situací na straně příjmů vede ke kolizi. Koridor je úzký a při vybočení ze silnice dochází k nehodě. Banální dluhy narostou do nesplatitelných výšek.
Jak dlužníci insolvenci přijímají? Jako pomoc, nebo se za ni stydí?
Přicházejí strašně pozdě. Čekají do momentu, kdy už jim jejich situace nedá jiné řešení. Jednají, až když u nich třikrát denně zvoní exekutoři. Teprve pak zjistí, že mají možnost nějaké právní ochrany, deštníku v podobě insolvenčního návrhu. Společenský zvyk by ale měl být takový, že insolvence je součástí života, jedna ze situací, kterou mohu zažít. Nemám se za ni stydět, ale pracovat s ní čestně a včas.