Zámoří je otupí, ale snu se nevzdávají
Evropa versus Amerika. Chytat, nebo doufat .Až téměř hamletovskou otázku řeší čeští gólmani
Jan Daněk hokejový reportér MF DNES
Vextraligových zápasech mu dál kryje tvář červená helma s logem Arizony.
Jako memento zámořského angažmá. Jako by Marek Langhamer dával hokejovým střelcům jasný signál: Pánové, pozor! Před vámi stojí chlapík z NHL.
Omyl. O tohle mu nejde. „Čekám na novou masku. Objednal jsem si ji u Davida Gunnarssona,“zmíní Langhamer vyhlášeného švédského designéra gólmanských propriet. „Má toho hodně, snad to stihne před play-off,“zadoufá třiadvacetiletý chlapík, kterého před Vánocemi angažovala mistrovská Kometa.
Právě Langhamer, který výrazně přispěl k nedávné devítizápasové šňůře brněnských výher, je posledním českým gólmanem putujícím po trase Evropa–Amerika.
Jistě, to není nic nového. Zástupci české brankářské školy se za oceán vydávali i v minulosti. Nyní však extraliga pozoruje zajímavý trend – do nejvyšší soutěže se vracejí čeští gólmani, kteří se v zámoří z nejrůznějších důvodů neuchytili tak, jak si představovali. Stále jsou však mladí. Stále perspektivní. A stále plní odhodlání zkusit si vybojovat vybájené angažmá v NHL.
„Tohle téma jsem nezavřel,“potvrzuje Patrik Bartošák, jemuž výkony ve Vítkovicích vynesly olympijskou nominaci. V Liberci se zase můžou pochválit za to, když předloni v létě angažovali Romana Willa. „Amerika gólmanovi pomůže,“tvrdí trojnásobný mistr světa a olympijský vítěz Milan Hnilička. „Dnes jsou rozdíly menší, ale tehdy mě to naučilo větší profesionalitě,“doplňuje bývalý gólman a současný manažer reprezentace.
Na srovnání brankářských rozdílností mezi Evropou a Amerikou je ten pravý. Do zámořských nižších soutěží se vydal coby junák, po čtyřech letech v extralize kývl na americkou výzvu znovu, když se pokoušel prosadit v New York Rangers, v Atlantě nebo Los Angeles.
Dnes by s odstupem svým následovníkům s maskou poradil: Pečlivě vybírejte, do jaké jdete organizace. A zvažujte, jaký hráč je v brankářské hierarchii před vámi.
Co tě nezabije, to tě posílí
Zatímco bek a útočník nemusí plnit klíčovou roli v týmu a stále si může udržet herní praxi, u brankářů je to jiné... I proto se například Langhamer rozloučil s Arizonou, na jejíž farmě tři sezony marně číhal na výraznější šanci v NHL.
Nebudu chytat? A když přece jen budu, tak kde? „Byla to nejistota, kterou bych nikomu nepřál. Pro gólmana je ještě horší, když se cítíte jako páté kolo u vozu,“orosí se Langhamer. „Jen trénujete, jste na hotelu. Když jsem chtěl přivézt přítelkyni, nemohl jsem. Na druhou stranu to člověka otupí. Sice je mi třiadvacet, ale řekl bych, že mě moc věcí nepřekvapí.“
I přes trpkou zkušenost Langhamer ví, že by na zámořskou misi vyrazil znovu. „Šel bych do toho,“přikývne. „Ale možná za pár let.“
Poslední týdny rozeznával spíš odlišnosti mezi evropským a zámořským hokejem. „Kluci jsou tady větší hračičky, dávají si to do prázdné brány. Vybízí k tomu větší hřiště i to, že na vše mají víc času,“poznává navrátilec Langhamer.
Na druhou šanci prorazit v zámoří kývl na podzim Marek Mazanec. Ze Slovanu Bratislava – klubu KHL, z nějž měl reálnou možnost podívat se na olympiádu – se vydal do Hartfordu, který je farmou slavných Rangers. „Nedivím se mu, NHL je veliké lákadlo,“konstatuje Hnilička. „Jen jsem se trochu zarazil. Chytá tam Lundqvist, který sice není nesmrtelný, ale pořád je to jeden z nejlepších brankářů historie.“
Jako příklad dává Hnilička Davida Ritticha, který se z Mladé Boleslavi přes mezistupeň v AHL dostal do Calgary, kde si získává respekt. „Přitom v létě jsme měli vysoké nabídky z KHL. On se rozhodl zůstat a bojovat o NHL,“poznamenal Rittichův agent Robert Spálenka ze Sport Investu. A vyplatilo se...
I jeho příběh naznačuje, že v brankářském rébusu – chytat v Evropě, nebo doufat v zámořskou naději – vítězí stále druhá volba. „Existují případy, kdy bych zase doporučil, aby brankář zůstal raději v extralize a pravidelně chytal,“naznačuje Hnilička, že nelze globalizovat.
Ale nabízejí se otázky: Co znamenají odchody a návraty mladých gólmanů pro český hokej? Značí brzké úprky špatnou úroveň tuzemské brankářské školy? Podle Hniličky je to přesně naopak, Češi podle něj opět začínají generovat množství šikovných brankářů. „Kdo se té oblasti věnuje, vidí, že máme dost talentovaných gólmanů od 16 do 20 let, jenže oni potom nedostanou prostor v extralize,“upozorňuje.
Kouč reprezentačních brankářů Petr Jaroš doporučoval zavést pravidlo o povinném nasazování českých brankářů v první lize. Jenže podobné návrhy zůstávají spíše úvahami. I proto budou teenageři zřejmě dál odcházet za moře.
A jako ostřílenější mladíci se budou vracet zpět do Evropy se snem, že zámořská kapitola kariéry ještě nebyla definitivně dopsaná.