DIVNOPRÁCE

Dávno tomu, co jsem naposledy pohlédla do tváře poslední třídní učitelky svého mladšího dítěte a řekla: Na shledanou. Od té doby jsem práh zařízení zvaného základní devítiletá škola nepřekročila ani palcem u nohy.

Vůbec mi to neschází, naopak, ó Velký Manitou, děkuji, že už je celý vzdělávací systém mých dětí za mnou. Dneska už bych si totiž se spoustou věcí nevěděla rady. A taky by mě asi dost otravovaly takové ty akce, které pozoruji u mladších kolegyň. Matky – bez ohledu na to, jestli jsou v domácnosti, nebo mají služky, nebo hákují v práci do šesti do večera – musí na různá školní divadla a mikulášské a vánoční besídky vlastnoručně napéct. Aby to jako bylo od srdce. Sice je to dobrovolné, ale když nedonesete nic, nebo zjevně cukroví koupíte, protože nestíháte a nemáte pečící babičku, všichni po vás koukají, jako že jste si nesrovnala správně priority a tak vůbec jste matka na nic.

Že už jsem součást historie, mi připomíná jeden velmi inspirativní rodičák. Tuším, že to bylo v druhé třídě mého mladšího syna. Paní učitelka naklusala do třídy s náručí sešitů a výrazem v očích „to budete čubrnět, co na vás vaše děti prozradily“. Čubrněli jsme.

Paní učitelka nedlouho předtím zadala žáčkům téma „Čím jsou moji rodiče“a teď nám předčítala největší perly.

Například temperamentní Alžbětka napsala: „Máma nedělá nic. Táta pije.“Ve skutečnosti paní Marečková padala doma na mateřské na hubu, protože se kromě sedmileté dračice starala o dvouletá trojčata, a pan Mareček coby profesionální degustátor vín byl pořád někde v luftě. Další pamětihodný postřeh zněl: maminka chodí strašit do školy a tatínek řeže lidi. Přeloženo: maminka Péti paní Hanigová působila jako inspektorka odboru školství a pan Hanig byl chirurg.

Paní učitelku trochu zmátl Tomášek Papež, protože napsal, že tatínek je řečník. Což tak úplně nekorespondovalo s tím, že si nosil k svačině pravidelně tu nejkvalitnější šunku. Nakonec se ukázalo, že si trochu popletl písmenka, protože pan Papež byl řezník. Mimochodem, to je taky diametrální rozdíl. Dnes je z pětadvaceti dětí třináct tak růz- ně dys a paní učitelka aby se při opravování zvencla, když má mít při hodnocení na každého jiné měřítko. Tomášek byl evidentně také „dys“. Ale tatínek řezník pěkně po řeznicku pravil: „Žádné úlevy! V životě tě taky žádný papír od psychologa nezachrání, tak trénuj, jak prorazit i s handicapem.“

Rozhodně to měly naše děti a my dospělí s nimi o dost lehčí, co se týče takového zadání slohové práce. Tehdy se ještě lidi živili profesemi, které si malí i velcí uměli konkrétně představit. Dneska, kdy v Praze připadá na dvě zdravotní sestry, tři řidiče tramvají a čtyři kominíky šest set padesát koučů a kouček, je to komplikovanější. Tak budiž, umím si představit, že by dyslektický Tomášek koučky překřtil na kočky a bylo by.

Vůbec si však nedovedu představit, co by napsala do slohové práce žačka, jejíž maminka se věnuje kurzům, jak být cyklickou ženou a vnitřní bohyní. A co teprve mají říkat děti, jejichž rodiče se živí terapií zvanou Vaginální mapování. To opravdu existuje, a když se pídíte, o co jde, a rozkliknete webovky, tak vězte, že vám lektoři pomohou otevřít se lásce a radosti. Ona místa jsou totiž základem života i naší životní energie a vitality… a pět sezení Varianta Exclusive za pouhých dvacet pět tisíc rozpustí vaše stará traumata a bolesti na emoční i tělesné úrovni. Chodí na to prý hodně vysokoškolsky vzdělaných lidí a úspěšných manažerů a manažerek. Co myslíte, jak by to popsal sedmiletý žáček?

Takových džobů, kurzů sebelásky, znovuobjevení mužství a podobně je dnes na metráky. Za časů školní docházky mých dětí měla nejkurióznější zaměstnání jedna maminka, která se v cirkuse živila jako hadí žena. Dnes by byla naprosto tuctová.