KAŽDÁ RUČÍME sama za sebe 18.

Její dvoudílný film Marie Terezie ukázal nejen krásné dobové kostýmy, ale také to, že konflikt mezi kariérou a mateřstvím řešila už panovnice v století. Podle scenáristky Mirky Zlatníkové se musíme i dnes vypořádat s tím, že žádný kouzelný recept na perfe

Měla by podle vás dneska Marie Terezie šanci vyhrát prezidentské volby?

Kdyby věděla, že bude muset jednat s některými současnými politiky, tak by možná vůbec nekandidovala. Měla to sice těžké, ale stále se pohybovala mezi šlechtou, tedy muži, kteří ctili jistá pravidla.

Často připomínáte, že od doby její vlády žádná jiná žena v čele české země nestála...

Situace u nás je opravdu unikátní, v zahraničí vidíte na vysokých pozicích stále více žen. Premiérky, prezidentky, královny. Polovinu kanadské vlády tvoří ženy. My máme sice spoustu skvělých žen na regionální úrovni, ale ve vyšších patrech politiky chybí. I proto věřím v pozitivní diskriminaci.

Ale co když se ženám samotným do vyšší politiky prostě nechce?

Za současné situace určitě ne. Muselo by se změnit nastavení celé politické kultury. Pro muže obvykle znamená slovo „vládnout“mít moc, porazit někoho, zastrašit nepřítele, získat výhody. Pro ženy pečovat, starat se. Mezi politiky je jen málo lidí, kteří mají na srdci blaho svých voličů. Takže vlastně chápu, že se většině žen do politiky nechce.

Ani Marie Terezie to ale neměla lehké.

Když se ujala vlády, bylo jí dvacet jedna, měla tři děti a najednou se musela postarat o celou říši. Začátek jejího panování musel být opravdu těžký, měla hodně nepřátel.

Co vás na jejím příběhu nejvíc zajímalo?

Že o ní nic nevíme. Neexistuje její soukromý životopis, všechny zmínky o ní musíte vytahovat odjinud a kombinovat. Byla opravdový „control freak“, cenzurovala veškeré informace, které se dostávaly na veřejnost. Takže jsem se ptala sama sebe, co tak hrozného se jí muselo přihodit, že začala zametat stopy sama po sobě.

Na co jste přišla?

Když jsem si začala porovnávat některá data, došlo mi, že třeba vyhlášení válek, ultimát a vpády se kryly s termíny jejích porodů, šestinedělí nebo vysokého stupně těhotenství. To nebyly náhody, okolní země zkrátka využívaly okamžiků, kdy jí bylo nejhůř. Možná proto začala skrývat svůj soukromý život.

NEMŮŽETE BÝT VÝBORNÁ VE VŠEM

Recept na to, jak zvládnout rodinu a kariéru dohromady, hledá mnoho žen dodnes. Jak se to dařilo Marii Terezii? Chtěla jít celé zemi příkladem a mít rodinu jako z obrázku. Jenže ve skutečnosti to měla stejně těžké jako všichni ostatní. Vládnoucí roli zvládla, manžela i přes jeho avantýry milovala, ale její slabinou byly děti. Vztahy s nimi neměla nejlepší, což se ukázalo hlavně v dospělosti. Tohle se prostě vyřešit nedá, nemůžete být výborná ve všech třech rolích.

Musíme se něčeho vzdát?

Spíš bych řekla, že si musíme vybrat. To, v čem jsme nejlepší, co nás baví. Nemusíme všechny dělat kariéru, klidně si stačí odpracovat svých pár hodin a žít rodinou. Pokud se chceme věnovat kariéře, tak musíme do péče o děti zapojit babičku, kamarádky, chůvu… A především se smířit s tím, že naše děti budou poslední v jeslích a ve školce, nebudou mít nažehlené košilky ani chodit na dva kroužky denně.

Takže všechny ty příběhy o dokonalých ženách, které zvládají všechno na jedničku, jsou jen pohádky?

Když jsem pracovala v lifestylových časopisech, vždycky jsem říkala, že tam nechci vidět nikoho, kdo vykládá, jak všechno zvládá. Za prvé je to lež. Za druhé tím všechny normální čtenářky jen uvrhneme do beznaděje. Ony si s tím časopisem sednou mezi špinavé prádlo a křičící děti, aby si aspoň na chvíli odpočinuly, a tam jim nějaká herečka začne líčit, jak to zvládá levou zadní? Vzpomínám si na jediný případ manažerky, která opravdu zvládala všechno: čtyři děti, z toho jedno miminko, vysoký post v mezinárodní firmě a hezké manželství. Ta dávala tyhle rozhovory jak na běžícím pásu. A pak, ve 42 letech, dostala infarkt. Od té doby se věnuje nadační činnosti – pomáhá ženám se syndromem vyhoření.

Jak jste to zvládala vy sama? Podle okolností. Když byl syn malý, byla jsem s ním doma do čtyř let. Chovala jsem králíky, pěstovala zeleninu a ovoce, šila a pletla – a byla jsem spokojená. Spíš se zdálo, že budu patřit do té sorty žen, co se najdou v mateřství. Jenže pak se naše finanční situace změnila a já musela začít živit rodinu. V té době jste nastoupila do redakce časopisu. Počítám, že jste se domů moc brzo nevracela. Když už jsem v té práci byla, dělala jsem ji nejlíp, jak jsem uměla. Vidíte, tady právě přichází jedna ta „postižená“(ukazuje na dceru Adélu).

Adí, jak si myslíš, že jsem vyřešila konflikt

mezi mateřstvím a kariérou? („Asi nejlíp, jak jsi tenkrát mohla. To my jsme reagovali špatně.“) Jak špatně? („Říkali jsme ti, že všechny ostatní jsou lepší maminky než ty. Sousedka si se mnou hrála a smažila mi rybí prsty, ty jsi byla přísná a museli jsme jíst zdravě.“) Jak se vám to poslouchá? Část z toho jsem asi vytěsnila, je ale pravda, že Áďa trochu mrmlala vždycky. David ne, ten si mě jako maminku našel. O svůj čas se okrást nenechal. Některé věci jsou mi ale dodnes líto. Vzpomínám si na jeden teplý jarní den, seděla jsem v práci, čekala na poradu a toužebně si přála, abych s Adélou mohla jít na procházku k vodě. Ke své škodě jsem prošvihla část jejího dětství. Kdybyste ten čas mohla vrátit, změníte to? Asi ne. Svou práci mám ráda. Když se na ty dva koukám teď, vyrostly z nich... („Fantastické děti!“

směje se Adéla) Vždyť jo! Oba jste chytří, fajn, dokážete se o sebe postarat. A máme se navzájem rádi. Nebo ne? (Adéla: „To jo.“) Vaše manželství ale nepřežilo. Ne. To už jsem neutáhla. KAŽDÁ Z NÁS JE DESIGNÉRKOU VLASTNÍHO OSUDU Proč jste se po rozvodu vrátila ke svému rodnému příjmení? Už když jsem se vdávala, váhala jsem, jestli si brát manželovo příjmení. Kdykoliv jsem se pak podepisovala jako Vopavová, přišlo mi to divné. Jako by se na to jméno nabalila celá tíha zodpovědnosti za rodinu. Nezklamat ani manžela, ani děti, vydělat peníze, postarat se o všechny a všechno. Kdybyste si nechala jméno Zlatníková, bylo by to podle vás jinak? Zdá se mi, že spolu se změnou jména často přijde pocit, že už nejste tak úplně zodpovědná za svůj vlastní osud, ale za osud té rodiny. Pro někoho je to zavazující, jiný to zas chápe jako osvobozující, ale obojí je špatně. Nemám nic proti manželství, ale nesmíme přitom rezignovat na vlastní cíle a ztratit identitu. Každá ručíme sama za sebe a za své štěstí. Kolikrát slyším ženy žehrat na osud s tím, že On... Jaképak On! Každá z nás je designérkou vlastního osudu. Jaké to pak bylo, mít v rukou po dvaceti letech znovu občanku se jménem Zlatníková? Úžasné! Občas jsem doma mluvila o tom, že bych se zase chtěla jmenovat jako já, ne jako něčí manželka. Nakonec za mě vyřídila všechny doklady sestra a dala mi to jméno k Vánocům. Hezké bylo, jak jí všechny dámy na úřadech vycházely vstříc, správně bych si to měla vyřídit sama. Měly pro tu věc velké pochopení. Co na tuhle změnu říkalo okolí? Hodně lidí mi gratulovalo, protože si myslelo, že jsem se zase vdala – což bylo úplně správně, byla jsem tak šťastná, jako bych našla ztracenou lásku. Dodnes pár lidí nechápe, jak jsem to mohla udělat, Vopavová už byla určitá značka. Ale pro mě bylo důležitější vrátit se sama k sobě. NEMÁM RÁDA NÁVODY NA ÚSPĚCH Značce Zlatníková se daří taky dobře, váš dvoudílný film Marie Terezie vidělo v televizi na začátku ledna přes dva miliony diváků. Moc si to nepřipouštím, protože si nemyslím, že by byl ten scénář nějak zvláštní. Jen měl větší štěstí: na důraz, který na něj Česká televize dala, na koproducenty, rozpočet, režiséra, herce... Takže věříte víc na štěstí než vlastní píli? Vždycky jsem svoji práci dělala nejlíp, jak to šlo, měnily se jen okolnosti. Zeměkoulí neotočíte. I proto nemám ráda knížky, které nabízí recept na úspěch podle něčího vzoru. Kluků jako Steve Jobs byly stovky a tisíce, ale souhra náhod hrála pro něj. Teď vychází spousty ži- votopisů, v nichž lidé zpětně hledají návody na úspěch. Nenajdou je tam. Film vznikl v koprodukci několika zemí a vysílal se postupně na Slovensku, v Rakousku a u nás. Lišily se nějak ohlasy? Slovensko pro mě byla velká radost, film tam šel jako první, udělal rekord a líbil se. Nejvíc napnutá jsem byla, když se vysílal v Rakousku, trnula jsem, jak Marii Terezii přijmou. Pro ně jsou totiž Habsburkové takřka svatí, navíc Rakušané nemají příliš smysl pro humor. Nakonec to byl jeden z nejúspěšnějších rakouských televizních projektů za poslední roky. Nechystáte pokračování, po kterém se lidé ptají? Myslím si, že lidé mají hodně zkreslené představy o tom, jak scenáristika a natáčení fungují. Kdybych teď začala psát pokračování a všechno šlo báječně, v televizi se objeví nejdřív za tři roky. To už divák zapomene, že nějakou Marii Terezii viděl. Takže přímé pokračovaní určitě ne. Od loňského září jste scenáristka na plný úvazek. Dá se tím u nás uživit? Ano, pokud máte nervy. Je to nájemní práce, čekáte, jestli vám zavolají, nezavolají, jestli si někdo vaši práci objedná, kolik a zda vůbec vám za ni zaplatí. Může se stát, že něco, na čem jste pracovali měsíce, přijde vniveč a nenatočí se. Pokud máte děti a musíte platit složenky, je to velký risk. Ve školní jídelně nemůžete říct, že se nějaký projekt odsunul, takže nemáte z čeho zaplatit obědy. Teď se to ale změnilo, obě děti dospěly a starají se samy o sebe. Takže zbývám jenom já. Na čem pracujete teď? Píšu příběh z doby rozpadu Rakouska-Uherska. Pokud to vyjde, bude opět koprodukční. Jak to vypadá, když píšete? Nejdřív se nemůžu soustředit, ale když se mi to povede, nevidím ani neslyším a nesnáším každého, kdo na mě promluví. Takže rodina našlapuje po špičkách? Jednou jsem slyšela, jak David říkal Adéle: „Teď do obýváku nechoď, máma tam má postavy.“Čímž myslel postavy filmové. Sami tenhle způsob práce ale přebrali, když pracují, taky na ně nesmím promluvit.

Kdykoliv jsem se podepisovala Vopavová, přišlo mi to divné. Jako by se na to jméno nabalila celá tíha zodpovědnosti za rodinu. Chtěla jsem se zase jmenovat jako já, ne jako něčí manželka.