A co takhle dát si do státního znaku šibenici

Vojtěcha Srnky, reportéra MF DNES

Atlet připravující se na svůj pokus ve skoku o tyči během exhibičního závodu před Rudolfinem se zničehonic zastavil. Ze soustředění jej vyrušila skupina několika stovek lidí pochodujících letní, prosluněnou Prahou.

Pár z nich drželo v rukou vysoké makety šibenic i s oprátkou. Výškařský závod se na pár minut zastavil a dav vykřikující protiuprchlická hesla sledoval každý divák. Mezi nimi i já s mojí přítelkyní, cizinkou.

V létě roku 2015 otřásaly Blízkým východem tragické války se stovkami tisíc obětí, další miliony lidí však násilí vyhnalo z domovů a stovky tisíc z nich se vydaly do Evropy. Tou otřásala uprchlická krize a Českem zase odpor k tomu, abychom těmto lidem pomohli.

Šibenice na jedné z akcí proti přijímání uprchlíků toho byly důkazem. A já se při pohledu na českou reakci před svojí přítelkyní styděl.

Tehdejší demonstrace se šibenicemi vyvolaly sepsání výzvy proti strachu, kterou postupně podepsaly přes tři tisíce vědců z celé České republiky. Jedním z nich byl také dnes už bývalý předseda Akademie věd Jiří Drahoš.

Ten se v současnosti uchází o post prezidenta a podpis pod výzvou mu dnes u českých voličů způsobuje větší problém, než jiným politikům podpisy pod přihláškami do KSČ, či dokonce na listině o spolupráci s StB.

Výzva vědců přitom neobsahovala nic, co by normálního člověka při pohledu na stovky lidí pochodujících v závěsu za muži držícími šibenice nenapadlo.

Vědci vyjádřili své znepokojení z rostoucí xenofobie v české společnosti. Uprchlíky, kteří utíkali před válkami, si dovolili označit za lidské bytosti a odmítli je nazývat parazity nebo ještě horšími jmény.

Politiky vědci požádali, aby se během uprchlické krize namísto honění za levnými politickými body v podobě demonstrantů se šibenicemi snažili situaci uklidňovat.

A těm uprchlíkům, kteří to skutečně potřebovali, přiznali právo na pomoc. Tak jako jim to obvykle přiznává zákon.

Třeba mně se po zveřejnění výzvy a zážitku se šibenicemi ulevilo. Ostatně to, že by výzva ve vyspělé, sebevědomé zemi mohla mít jiný efekt, je hloupost, myslel jsem si tenkrát.

Jenže to jsem taky mezi vyspělé, sebevědomé země počítal i Česko. A asi jsem se dost mýlil. Dva a půl roku po zveřejnění výzvy totiž téma migrace ovládlo atmosféru druhého kola prezidentských voleb.

Miloš Zeman založil svou kampaň za znovuzvolení na strašení voličů, že Drahoš do Česka přivede desítky tisíc migrantů. A ač se těžko hledají racionální důvody, proč by se měl někdo stydět za názor, že si můžeme dovolit pomoci pár lidem utíkajícím před válkou, Drahoš dělá právě to, čímž se dostal do defenzivy.

Od roku 2015 jsme přijali dvanáct uprchlíků. Ale také jsme si zvolili dvaadvacet poslanců, kteří v politice uspěli jen na základě toho, že se jejich strana veze na nenávisti k těmto lidem. Česká republika je přitom šestou nejbezpečnější zemí světa.

A hlavně prezident nemá žádnou pravomoc ovlivňovat migrační politiku. Když Miloš Zeman o víkendu tvrdil, že by nepodepsal aktualizovanou verzi dublinských dohod, zapomněl se zmínit o tom, že na to nemá kompetence.

Není tedy jediný důvod, aby téma migrace rozhodlo o tom, kdo bude prezidentem. Jestli něco takového dopustíme, měli bychom hrdého lva na našem státním znaku vyměnit za šibenici jako symbol naší ustrašenosti. Nic by nás pak totiž nevystihlo lépe.