Muž mě bije, psala bílá paní otci
Manžel s tchyní mě chtějí otrávit, psala šlechtična v unikátních dopisech otci.
Istrašidla mohou být oběťmi domácího násilí. Příkladem je osud slavné bílé paní. Legenda, ve které se propletl skutečný příběh nešťastné Perchty z Rožmberka s duchem, jež se od nepaměti zjevoval na hradech pánů z Růže. Padouchem byl v tomto příběhu Jan z Liechtensteina.
Návštěvníkům výstavy „Podoby a příběhy. Portréty renesanční šlechty“ve Šternberském paláci v Praze se ode dneška představují originály jejích dopisů.
„Budou k vidění pouhý měsíc, tedy do konce února. Poté je nahradí kopie a vzácné originály se opět vrátí do archivu v Třeboni,“popisuje mluvčí Národního památkového ústavu Jan Cieslar. Archiv je na výstavu do Prahy zapůjčil vůbec poprvé. Do dnešních dnů se dochovala zhruba třicítka česky psaných dopisů, které přinášejí svědectví o pohnutém životě Perchty na zámku v Mikulově.
Skandál z vyšší společnosti
A byla svatba. Podobné příběhy svatbou končí, ale tenhle jí začíná. V roce 1449 provdal na Krumlově jihočeský velmož Oldřich z Rožmberka svou dvacetiletou dceru Perchtu za Jana z Liechtensteina, šlechtice z neméně slavného moravsko–rakouského rodu. Domluvený sňatek bez lásky nebo aspoň sympatií však rychle mířil ke katastrofě.
Potvrzovaly to i dopisy z Moravy. „Protož milý otče, slituj se nade mnú jako otec nad svým dietětem a rozpomeň se na to, milý pane, že jsem se své vuole nevdávala,“píše dojemně Perchta svému otci už několik měsíců po svatbě.
Novomanželka si v dopise naříká na své postavení a bojí se, že ji manžel a tchyně chtějí otrávit.
Dnes by to byl případ pro policii a soudy, který by Liechtensteina potrestal za domácí násilí, a skandální příběh z „vyšší společnosti“by plnil stránky bulváru.
V polovině patnáctého století však nezbylo Perchtě nic jiného než prostřednictvím svého písaře (Perchta uměla číst, ale ne psát) posílat listy plné stížností, proseb a slz. V dopisech prosí otce o peníze nebo oroduje za služebníky, které Liechtenstein propustil ze služby, protože jí pomáhali, a žádá otce, aby je přijal do svých služeb.
Perchta byla navíc z Krumlova zvyklá žít v přepychu, kdežto na mikulovském zámku ji čekal pravý opak. Manžel jí nedával peníze, na zámku žila v nevyhovujících podmínkách. Nechával ji bez jídla, šatstva a vyhýbal se jí.
Otci a později i bratrovi si Perchta stěžuje, že nemá ani peřinu nebo dříví na otop. „Modlitbu svú vzkazuji bratře muoj milý. A rádať jsem uslyšela, že se dobře máš, ale já se dobře nemám,“píše bratru Jindřichovi.
Ani její otec a rodina neměli zameteno před vlastním prahem. Dlužili totiž zeťovi slíbené věno. Perchta tak byla prakticky obětována. Rozvod nebo veřejné řešení problémů mezi dvěma urozenými lidmi byly nemyslitelné, neboť by vyvolaly konflikt mezi rody.
Perchta přesto svého manžela o dva roky přežila, zemřela ve Vídni v roce 1475.
Z týrané ženy bílou paní
Dávná pověst se spojila se skutečným příběhem v 17. století. Barokní historik, jezuita Bohuslav Balbín, hledal v rožmberském archivu původ legendy o bílé paní. Ta se měla odpradávna zjevovat na jihočeských hradech a být ochránkyní jejich obyvatel. V archivu našel Perchtiny dopisy otci a ta se mu se svým smutným osudem hodila. Bílá paní dostala jméno a srdcervoucí příběh.
Pověst dostala i tvář
Balbín dokonce mezi portréty identifikoval domnělou podobiznu Perchty. Je na něm dáma v bílém, pravděpodobně svatební portrét některé z příslušnic rodu pánu z Rožmberka nebo Hradce. Jeho kopie a romantické napodobeniny pak společně s pověstí o bílé paní zaplavily jihočeské zámky. Někde k nim přiřadili i domnělý portrét Liechtensteina.
Cesta k hradnímu strašidlu byla nastartována. Třeba v jindřichohradeckém zámku si domnělý portrét Perchty prohlédla a pověst vyslechla císařovna Alžběta Kristina a později i její zeť František Štěpán Lotrinský. Legenda spojující Perchtu a bílou paní se udržela až do 21. století a dodnes ji průvodci na jihu Čech vypravují návštěvníkům.