Návod, jak milovat prezidenta a nežárlit
Ať už se při sčítání hlasů přehoupne „přes padesátku“Miloš Zeman, nebo Jiří Drahoš, zůstane polovina voličů zklamaná a rozladěná. Placky se sloganem JD GO! a MZ JEDE! vystřídají odznáčky XY NENÍ MŮJ PREZIDENT!
V minulosti tomu tak nebývalo. Ústavodárce to naplánoval tak, že hlava státu se rodila z téměř magického algoritmu. Takového, že ani poslanci a senátoři, kteří u porodu asistovali, nemohli výsledek vnímat jako osobní vítězství či porážku.
Volba se neobešla bez pracného broušení hran, které sice provázely špinavé kšefty, ale „usmiřování většin“se natolik vymykalo prosté logice, že nakonec nezbývalo než výsledek pokorně přijmout.
Připomeňme si to na příkladu předposledního prezidenta Václava Klause, jenž prošel nepřímou volbou dvakrát.
Poprvé kandidoval za stranu, jež měla ve dvousetčlenné Sněmovně pouhých 58 mandátů. Šel tedy na jistou porážku.
281 zákonodárců z obou komor se na začátku sešlo v jednom sále. Pravidla byla naschvál taková, že dobrat se shody vypadalo jako zcela nemožný úkol.
Aby byl zvolen hned v prvním kole, musel by kandidát posbírat nadpoloviční většinu hlasů mezi všemi existujícími poslanci a kromě toho i mezi všemi senátory. Ve Sněmovně tedy nejméně 101, v Senátu 41.
Pokud se to nepovedlo, postoupil do druhého kola ten, koho volilo nejvíc poslanců, a ten, jemuž dalo hlas nejvíc senátorů. Volilo se znovu a tentokrát bylo třeba přesvědčit většinu „přítomných“senátorů a také „přítomných“poslanců. Protože při volbě nebývalo moc absencí, bylo druhé kolo většinou „opáčkem“toho prvního.
Do třetího kola šli stejní kandidáti jako do druhého, ale tam už se hlasy poslanců a senátorů sčítaly hlava nehlava. Hlasovalo se potřetí a stačilo posbírat většinu přítomných zákonodárců dohromady. Váha senátorů tedy poklesla, stejně se však k počtu hlasů nedá připojit slovo „jen“. I kdyby pět zákonodárců chybělo, kandidát jich ke zvolení potřeboval přesvědčit 139. To je o 19 víc, než kolik činí ve Sněmovně ústavní většina.
Pokud hlava státu nevylezla ani z třetího kola, celá volba se opakovala znovu a jindy.
Jediným prezidentem, jenž byl zvolen napoprvé, byl Václav Havel. Klaus už ke zvolení potřeboval volby tři. Nikoliv tři kola, ale tři volby, každou o třech kolech. Osmkrát byl poražen. Trvalo půldruhého měsíce, než původních 123 hlasů zvýšil na 142.
Po pěti letech, když mandát obhajoval, mu opět nestačila tři kola jedné volby. Ve druhém kole sice získal 142 hlasů, stejně jako když minule vyhrál, ale na většinu dosáhl jen v Senátu, nikoliv ve Sněmovně. Ve třetím kole mu k výhře chyběl jediný hlas.
Za týden se proto zákonodárci scházeli ve Španělském sále znovu. Klaus získal 141 hlasů, ve Sněmovně mu stále chyběla většina. Ve druhém kole dopadl právě tak. Musel počkat do třetího kola, kdy už hlas poslance i senátora vážil stejně. Ač přesvědčil jen 93 poslanců z dvousetčlenné Sněmovny, stejných 141 hlasů jako na začátku mu tentokrát stačilo k vítězství.
Ještě dodejme, že prezidenta tehdy vybíralo 200 poslanců a 27 senátorů zvolených v roce 2006, dále 27 senátorů, jimž mandát vznikl v roce 2004, a dalších 27 z roku 2002. Možná proto se volba senátorská od počátku lišila od té poslanecké. Byli mezi nimi i mužové a ženy z dřívější éry.
Zvolený prezident tedy nebyl pokořitelem poloviny zdeptaných voličů, lid dostal autoritu „tajemně danou“. Pámbu dal, pámbu vzal.
Stát obdržel hlavu, již bylo možno ctít, aniž si polovina lidu musela lízat rány. Tajemně, nepochopitelně, a přitom demokraticky se snesla ze zámku nad Prahou. Proto jí náležela úcta, kterou měl ústavodárce na mysli, když o hlavě státu psal.