Zombie, tanec, nebo hysterka
Tři novinky našich kin vedou od stočtyřicetiminutové akce přes půldruhé hodiny se zhrzenou slečnou až k baletní půlhodince.
Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES
Každá z premiér se spoléhá na své vyhraněné publikum, obecně však platí, že nejlepší z nich je nakonec ta nejkratší.
Labyrint: Vražedná léčba 50%
Teenagerská trilogie podle předloh Jamese Dashnera se uzavírá v očekávaném kruhu. Na počátku hrdinové utíkali z vězení do pustiny plné „zombíkovských“bytostí nakažených smrtícím virem, na konci se vracejí přímo do ústředí záhadné organizace, která za událostmi stojí. Jinak se změna nekoná, akce včetně slušné úvodní honičky aut, vlaku a letadla sice posílila, ale jakmile začnou její aktéři mluvit, neřkuli hrát, nastupuje prkenná tragédie.
Výjimku zosobňuje Thomas Brodie-Sangster, který to od své památné klukovské role v Lásce nebeské dotáhl přes Hru o trůny až po epizodku ve Star Wars: Síla se probouzí, nicméně kvůli herectví se na Labyrint, Hunger Games, Divergenci ani jiné příbuzné fantasy naštěstí nechodí. Fanouškům zjevně nevadí, že hororové bafání je mnohokrát obehrané včetně laboratorních simulací či zrůdiček rozplácnutých na kapotě vozu a že lidově povstalecký komparz všech hrdinných eposů pro náctileté už by si mohl založit vlastní odbory.
Paula 50%
Kdyby se volila nejprotivnější filmová postava všech dob, hrdinka francouzského dramatu Paula by za sebou hravě nechala všechny baby Jagy světa i s Adolfem Hitlerem. Od první chvíle, kdy mlátí hlavou o zavřené dveře a s rozbitým čelem pokřikuje na lékaře, koho a co všechno nenávidí, vzbuzuje více odporu než soucitu. Je hysterická, sebestředná, frackovitá, jak sama přiznává, „ne zrovna inteligentní“, a navzdory třicítce až neskutečně nedospělá: když ji po deseti letech opustí přítel, neví si s vlastním životem rady.
Nutno uznat, že Laetitia Doschová ji hraje skvěle, jenže s mírně řečeno nevyrovnanou protagonistkou, ke které si divák ani nechce vytvořit bližší vztah, se těžko něco podniká. Navíc Paula na své trudné pouti k soběstačnosti v podstatě nic zajímavého nepronáší ani nezažívá, přehlídku náhodných známostí a dočasných azylů ozvláštňuje pouze kočka, již s sebou vláčí, a trocha té povinné francouzské nahoty.
Celovečerní prvotina režisérky a scenáristky Léonor Sérraille projela od Cannes přes Stockholm po Bratislavu celou sérii festivalů, které na moderní ženskou tematiku rády slyší, kdežto v běžných kinech bude mít asi těžší pozici. Leda by pozorné divačky zkoušely vypátrat jedno vytrvalé tajemství – totiž jak je vůbec možné, že dívka žijící prakticky na ulici působí pořád tak upraveně a vyzařuje neustále onen nepojmenovatelný pařížský šarm, který je všude jinde odepřen nejen bezdomovkyním.
M. Baryšnikov: Prostor 80%
Švédský snímek Michail Baryšnikov: Prostor má pomalu delší název než metráž, zato však každá z devětadvaceti minut divadelního záznamu naplňuje úžasem. Stylizovaný rámec si mohl režisér Jonas Akerlund klidně odpustit, podstatu tvoří taneční představení choreografa Matse Eka, kde účinkují pouze Michail Baryšnikov, Ana Laguna a stůl. Nejenže to bohatě stačí; dokonce fascinuje. V pohybovém souboji o životní prostor je vše, čeho se leckterému hranému filmu nedostává: vzdor, vztek, zvědavost, netrpělivost, něha, humor.
Navíc miniatura boří divácké předsudky vůči odtažité baletní klasice. V nadsázce řečeno, tančí se tu „civil“, počínaje oblečením a konče výrazem sólistů. V Prostoru se nevznášejí křehké lolitky a útlí efébové v průhledných trikotech, nýbrž muž a žena, nositelé zralé zkušenosti včetně přiznaných vrásek. A přesto, či právě proto, jsou takříkajíc „sexy“; dávají zakusit dotek opravdové krásy, již velké plátno ještě násobí.