Nejlepší reklama? Když si to mámy řeknou
Léta byl vysokým manažerem v developerské firmě, ale krize a trochu i nuda ho přiměly obor změnit. A tak Tomáš Trnka založil mezinárodní jesle a mateřskou školu, letos bude otvírat základku. Jak se mu podniká ve školství?
Alice Andryzková redaktorka MF DNES
pro děti z jeslí, kde se právě svačí. Na stěně v chodbě visí nástěnka, z níž se rodiče dozvídají, co se který den v konkrétní třídě dělalo. „Tady se učí hudebka, zde matematika, tohle je prostor, kde děti poznávají multikulturní svět. Tam mají saunu a dále ložnici, kde ti malí po obědě spí,“popisuje Tomáš Trnka.
Prohlížím si barevné učebny, ve vile je jich víc, než by člověk při pohledu zvenku čekal. Zastavujeme se u akvárií. „Máme dvě pobočky a v každé se snažíme mít zvířata. Tady je malá zahrada, a tak děti chovají jen rybičky. V Dejvicích mohou mít i kozy,“vysvětluje můj průvodce. Na parkovišti před domem stojí školní minibus, který denně sváží děti z celé Prahy, občas je vyveze na exkurzi, třeba k některému z rodičů do zaměstnání. Všechno tu má svůj řád a logiku. „Koncepce Bambína vznikala rok a půl, nechali jsme si akreditovat vlastní vzdělávací program a toho se držíme,“vysvětluje Trnka.
Do školství jste přišel z developerské firmy, kde jste dělal obchodního ředitele. To byl finanční sešup, ne?
Pravda je, že peníze tam byly skvělé. Ale potřeboval jsem jít dál, opustit stereotyp. Ovšem kvůli vysoké hypotéce jsem se tři roky rozhodoval. Pak začala krize a spousta lidí odcházela. Mezi jinými i Lucie Pivoňková, moje současná kolegyně, s níž jsem zakládal Bambíno. Bylo nám jasné, že marže tu nikdy nebudou takové jako v jiných odvětvích. Ale to nás tolik netrápilo, má to totiž i jiný smysl.
Věděli jste hned, že chcete provozovat školku?
Původně jsme mluvili o centru pro seniory, ale když jsme viděli, jaká je situace ve školství, rozhodli jsme se pro děti. Banky v době krize nedávaly vysoké půjčky, takže to byla i lacinější volba. Byla tu díra na trhu, ale chtěli jsme začít od píky, takže jsme nejprve založili mateřské centrum, kam chodily maminky cvičit. Postupně vznikaly jesle a školka.
Jaká byla v té době situace?
Byla tu zařízení státní a soukromá, ale i ta alternativní podle nějakých výchovných metod. Nechtěli jsme školku pro horních pět tisíc. A z každé pedagogiky se nám líbilo něco jiného. Navíc v té době hodně frčela angličtina. A tak jsme si vymysleli a nechali akreditovat vlastní vzdělávací program. Sice jsme byli první rok bez dotací, ale zase jsme to měli podle svého.
Co na to říkali rodiče?
Byli zdrženliví. Na začátku jsme měli jedno dvě děti, ale spoustu potenciálních klientů, kteří čekali, jak to zvládneme, jestli jsme si neukrojili moc velké sousto. Museli jsme mít finance na inovace a růst na spoustu let dopředu, jinak bychom skončili hned. Ale rozjelo se to a my se už od prvního školního roku dostali s provozními náklady na nulu. Matky si to řekly a byla z toho řetězová reakce, to je nejlepší reklama.
Žádné negativní ohlasy nebyly?
Naštěstí ne. Školství je hrozně citlivé odvětví, uděláte-li něco špatně, hned se to projeví. Proto jsme byli rádi za jakoukoli pozitivní zpětnou vazbu.
Tušili jste na začátku, do čeho jdete?
Učili jsme se za pochodu, spoustu věcí jsme nevěděli. Úřady měly problém už jen s rekolaudací obou našich domů na školky. Vily jsou v obytných zónách, bylo třeba sehnat souhlasy sousedů, což nebylo snadné. Vyjádřit se samozřejmě musela hygiena. Když jsme v Dejvicích chtěli chovat kozy, museli jsme si to vyběhat na ministerstvu zemědělství. Ke vzdělávacímu programu se vyjadřoval magistrát a ministerstvo školství... Snažili jsme se s úřady jednat poctivě a zapojit je do příprav, když už jsme se chtěli odlišovat. Myslím, že se to povedlo, dnes máme výborné vztahy.
Na žádné vážné překážky jste tedy nenarazili?
Jediné, co nás zaskočilo, byl stav českého školství. To, že vystudovaní pedagogové nejsou připraveni na praxi. Neumějí anglicky, nevědí, jak komunikovat s rodiči, takzvané soft skills, měkké dovednosti, jsou jim naprosto cizí. Ovšem není to chyba lidí, ale systému, který je musí začít vzdělávat jinak.
Takže je problém sehnat schopné pracovníky?
Máme celkem 45 zaměstnanců, z toho 30 učitelů. Ti musejí mít pedagogické vzdělání, což neplatí pro rodilé mluvčí. Takže nabíráme lidi po škole s teoretickou zkušeností a snažíme se jim vysvětlit, o co se tu snažíme. Mnozí to vzdají, protože neunesou ty nároky. Jdou do státního, kde
mají klid, nebo mimo obor, kde jsou lepší mzdy. Ovšem někteří se to naučí a pokračují s námi, z čehož máme radost. Takoví jsou pro nás stejně důležití jako naši klienti.
S rodiči si rozumíte?
Musíme, jinak by to nešlo, naši filozofii nezměníme. Pokud nejsme schopni jejich požadavky splnit, tak se musíme rozejít.
Pošlete je ke konkurenci?
My máme dětí dost, obě pobočky jsou zcela plné, většinou už půl roku dopředu. Mám naši konkurenci rád, může nás pozitivně ovlivňovat. Těším se, až soukromé školky a školy, které přežijí, budou na špičkové úrovni. Dnes jsou tu mnohé jen kvůli nedostatečným kapacitám ve státních zařízeních.
Letos v září chcete otevřít základní školu.
Ano, v pražských Nuslích, říkáme jí Square. Chystáme ji čtyři roky a doufáme, že naváže na úspěch Bambína a vyplní ji z velké části odchovanci našich jeslí a školek. Ale jsme otevření i ostatním. Počítáme zatím s první až třetí třídou, za rok přidáme druhý stupeň.
Je náročnější budovat základní školu oproti té mateřské?
Moc se to neliší, organizačně je to podobné, jen připravujete vzdělávací program pro větší děti. Takže jdeme do známého. Chceme, aby se děti učily rády. Nebudeme je připravovat na život, vždyť ony už jej žijí! To, že jinde ve škole dostávají domácí úkoly, je má připravit na to, že si jednou budou pravidelně nosit práci domů? Pěkně děkuju...
Jesle, školka, základka... Chcete jednou otevřít i univerzitu?
Tak vysoko nemyslím. Ale plánuji, že bychom za dva roky vybudovali celoroční rekreační zázemí pro děti z našich škol a školek. Našli jsme úžasné místo v lese u jezera nedaleko středočeského Monínce, kam by děti jezdily do přírody, naším mikrobusem jsou tam za chvilku.