N Rusko, druhý domov
Za Slavii dnes nastoupí proti Petrohradu, kde ještě loni dělal kapitána. Proč si Danny chladné Rusko oblíbil? A jak vnímá změny v Edenu?
David Čermák reportér MF DNES v Dubaji
a rozhovor čeká na recepci hotelu, upíjí z hrníčku kávu a před ním leží noviny. Arabské. „Početl sis?“prohodí směrem k Dannymu, záložníkovi fotbalové Slavie, tiskový mluvčí Michal Býček.
Těžko, ze záhadných klikyháků by čtyřiatřicetiletý Portugalec nerozluštil nic. Složité písmo si přitom mohl osvojit, kdyby před třemi lety kývl na nabídku klubu Al Nasr, která ho velmi lákala.
„Byl jsem skoro rozhodnutý, ale těsně před podpisem jsem si všechno rozmyslel. Kvůli dětem,“vysvětluje. „Moji kluci Bernardo a Francisco hráli v akademii Zenitu Petrohrad a došlo mi, že tam to pro ně bude lepší než v Emirátech.“
Tam se bývalý reprezentační parťák Cristiana Ronalda vrátil s fotbalem až teď, na zimní soustředění. Jako hráč Slavie, která se dnes utká se Zenitem, kde léta dělal kapitána. A také jako jediná z letních hvězdných zahraničních posil, která přežila v klubu víc než půlsezonu.
V létě jste přišel spolu s Altintopem a Rotaněm, ti už jsou oba pryč. Neměl jste obavy, co bude s vámi?
Já se nikdy ničeho nebojím. Žiju život tak, abych si ho užil, ne ve strachu a obavách. Jasně, člověk vnímá, co se děje: že přišel nový sportovní ředitel, nový trenér, že ti dva kluci museli odejít. Ale tak to bývá, jedny dveře se zavřou, nové se otevírají. Já jsem ve Slavii spokojený.
Necítíte, že se vaše pozice může změnit?
Kdepak, takhle na to nekoukám. Dřu naplno, chci být připravený a chci týmu pomoci. Teď se toho hodně mění, ale cítím, že s novým trenérem se můžeme zlepšit.
Jak na vás zatím Jindřich Trpišovský působí?
Mám z něj dobrý dojem. Má jasnou představu: chce, abychom hodně hráli s míčem, dominovali, hned napadali soupeře. Přivedl si i hráče, které pro takový styl potřebuje. To nám může jen prospět.
Takže dál věříte, že se Slavií získáte titul, jak jste si přál v létě?
Matematicky je to pořád možné, Plzeň přece taky musí někdy prohrát, ne? Pamatuju si, když Real Madrid ztrácel dvanáct nebo třináct bodů a stejně ligu vyhrál – a to bojoval proti Barceloně. Ale buďme realisté: hlavním cílem je udržet druhé místo a vyhrát český pohár.
Jak jste si během půl roku zvykl v Česku? Bylo to složité?
Naopak, jednoduché. Pro někoho, kdo si musel zvykat na Rusko, už je pak všechno jednoduché (úsměv). Jediný problém byl v tom, že jsem dlouho nemohl najít bydlení. Viděl jsem snad pětačtyřicet domů, ale pořád jsem si nemohl vybrat. Ale to je maličkost, jinak všechno fungovalo a jsme tu s rodinou moc spokojení. Jako předtím v Petrohradu.
Proti Zenitu budete večer hrát přípravný zápas. Jaké to bude?
Zvláštní. Hrál jsem tam devět let, získal plno trofejí, mám tam spoustu kamarádů. Třeba kapitán Criscito je jako můj brácha: na Vánoce jsme byli s rodinami společně tady v Dubaji, nedávno za mnou přijel na pár dní do Prahy. A Petrohrad beru trochu jako domov.
Vzpomenete si na první den v Rusku? Je to už třináct let, co jste se vydal za dobrodružstvím do Dinama Moskva.
To se nedá zapomenout. Bylo mi jedenadvacet, bral jsem s sebou manželku a půlroční dvojčata a byla to velká změna. Sporting Lisabon, odkud jsem přišel, byl velký klub, v Dinamu byly některé věci až amatérské. Na malém stolku v kabině se válely všechny dresy na hromadě, aby člověk našel svůj, musel se tím prohrabat. Jako na vesnici. Kluci jako Derlei, Maniche nebo Costinha, kteří předtím vyhráli s Portem Ligu mistrů, jen zírali. Ale postupně šlo všechno nahoru a i já začal být spokojený.
Na začátku jste litoval?
Když jsme přiletěli, manželka mi ve frontě na pasovou kontrolu říkala, že musíme hned zpátky domů. Tak povídám: To asi nepůjde, podepsal jsem na čtyři roky... Ale po čase jsme si zvykli a teď vím, že jít do Ruska bylo skvělé rozhodnutí.
Obyčejný život ale musel být dost jiný než v Portugalsku nebo Venezuele, kde jste se narodil.
Samozřejmě, hlavně ta jejich hrozná zima. I lidi kolem na mě na začátku působili chladně, ale to bude asi tím, co si muselo Rusko jako země všechno prožít. Války, komunismus... Pochopil jsem, že lidi tam jsou takoví jen chvíli. Když jsem je lépe poznal, byli najednou úžasně otevření. Porozuměl jsem jim.
Ovlivnila ruská mentalita v něčem i vás?
Hlavně v řízení (smích). Tam lidi řídí jako blázni, tak jsem se tomu přizpůsobil. V Praze jsem za volantem klidný, ale tam to jinak nešlo.
V Zenitu vás fanoušci brali za svého, i když jste s nimi na začátku bojoval. Čím jste si je získal?
Vyčítali mi tetování na ruce, které připomíná znak Dinama. Přitom je to D jako Danny, nic víc. Tehdy jsem jim řekl, ať se do mě navážejí až ve chvíli, kdy budu hrát špatně. Ale já měl výborný start: moje první utkání byl Superpohár proti Manchesteru United, vyhráli jsme, dal jsem gól a byl hráčem zápasu. Dali za mě 30 milionů eur, obrovské peníze, a já měl fajn pocit, že jsem je hned začal splácet.
Co oslavy? Říká se, že trofeje Rusové umějí zapít, a vy jich máte se Zenitem sedm...
Vybaví se mi třeba právě ten Superpohár v Monaku. Už před zápasem jsme věděli, že je zamluvený klub na velkou party – bez ohledu na výsledek. Tím, že jsme vyhráli, to bylo ještě větší. Přišel nám blahopřát Abramovič, majitel Chelsea, basketbalista Kirilenko... Bylo znát, že Zenit má i na tohle hodně peněz. Samozřejmě pokaždé tekla vodka, ale já to s ní radši nepřeháněl.
Jak se vám loni odcházelo?
Těžce. Měl jsem představu, že v Zenitu ukončím kariéru, že tam budou vyrůstat moji kluci. Ale změnil se prezident, ředitel, trenér... Cítil jsem, že se chtějí vydat jinou cestou. Nebylo to snadné, ale už je to minulost.
Pro vás krásná, stejně jako pro fanoušky. Když jste odcházel, někteří z nich plakali.
Rozloučení s nimi bylo nádherné. Někteří mi říkali: Musíš zůstat, neodcházej! Já na to: To ale musíte říct někde jinde, já přece o tomhle nerozhoduju. Je to jako v každé jiné práci, určitě to znáte taky: občas se musíte smířit s tím, že je načase udělat změnu. A já jsem teď rád ve Slavii.
Umíte si představit, že se do Ruska po kariéře vrátíte?
Před rokem jsem věřil, že to tak bude. Ale teď, když jsme v Praze, blíž domovu, už uvažuju zase jinak. Všechno chci podřídit dětem, žiju hlavně pro ně. Synům je čtrnáct, chci, aby chodili do dobré školy a aby měli šanci se zároveň zlepšovat ve fotbale. Do ničeho je nenutím, když z nich nebudou fotbalisti, nic se neděje. Jen jim chci dát tu možnost něčeho dosáhnout.
Až do léta prožili téměř celý život v Rusku. Cítí se trochu jako Rusové?
Určitě. Kluci tam chodili do školy, perfektně ovládají jazyk, mají tam kamarády. Kdo ví, třeba když jim to ve fotbale půjde, budou chtít Rusko reprezentovat. Proč ne? Já bych jim v tom určitě nebránil.