LETÍ TAKHLE SPOLU HUSÁK...
Vtipkovalo se o všech našich prezidentech, i když už za Masaryka se za to chodilo do kriminálu. Nejvíc fórů vzniklo o Husákovi, nejsmutněji vyznívají ty o Háchovi.
Tenhle se šířil po hospodách v éře socialistické ekonomické stagnace: Všichni českoslovenští prezidenti jedou autobusem z Bratislavy do Prahy. U Jihlavy se autobus rozbije. Masaryk zvedne hlavu od knihy a poznamená: „No jo, nejede to. Co můžeme chtít od komunistů.“A čte si dál.
Beneš hořekuje: „Že já si s těmi komunisty sedal do společného autobusu, že já si s nimi vůbec něco začal...“
Gottwald: „Soudruzi, věřte Moskvě. Moskva nám dodá druhý autobus, dodá i traktor, tím odtáhneme náš autobus – budeme mít dva autobusy a traktor!“
Zápotocký: „Sakra, chlapi, jsme všichni od řemesla. Lehnem si pod to, opravíme nebo to odtlačíme!“
Novotný běhá kolem autobusu a ječí: „Šlendrián! Sabotáž! To si někdo odskáče!“
Svoboda: „Klid, soudruzi, z Buzuluku jsme došli až do Prahy pěšky, dojdeme tam i odsud.“
Husák: „Soudruzi, rozum a klid. Jen žádné rozčilování. Posaďte se na svá místa, žádnou paniku, klidně si sedněme a tvařme se, jako že jedeme.“
Vtip je to vzácný nejen množstvím prezidentských aktérů, ale i unikátní účastí Tomáše Garriqua Masaryka. Za jeho života se o něm totiž příliš nežertovalo. Jednak požíval všeobecnou úctu, a tak v anekdotách a karikaturách statoval nanejvýš ve vedlejších rolích ctěného arbitra, jednak vtipům na jeho účet bránil od roku 1923 zákon na ochranu republiky.
Až tříměsíční trest jste mohli dostat za převlek za Masaryka na maškarním plese či nasazení klobouku jeho bustě, natož za vtip. Odseděly si je stovky lidí, převážně německé národnosti, kteří si na Masaryka zanadávali v hospodě či jen utrousili banální žert: Jaký jest rozdíl mezi Pánem Bohem, německým císařem a prof. Masarykem? Pán Bůh ví všecko, německý císař ví všecko lépe, Masaryk ví všecko nejlépe.
Sám Masaryk, jak o něm napsal spisovatel Karel Poláček, byl „veselý člověk, z rodu udatných a vždy veselých bojovníků. Proti mysli mu byli pedanti a zásadně pouční lidé. Ovšem neměl rád to, čemu se v pražském žargonu říká fóry. U něho anekdota musila mít jakousi důsažnost a měla obsahovat vždycky něco, co slouží k poznání lidí. Nejraději vypravoval anekdotu: Přijde Irčan do Ameriky a první jeho otázka byla: Máte tu nějakou vládu? – Máme. – Tož jsem proti, povídá Irčan.“
Mohutná vlna satiry ale Masaryka spláchla na přelomu let 1899 a 1900 za hilsneriády, kdy se v roli investigativce rozhodl postavit mainstreamu a usiloval o revizi rozhodnutí soudu o rituálním motivu židovského odsouzence. Strefovali se do něj za to i v Humoristických listech:
„Brožuristo Masaryku, kápni božskou bez cavyků: co ti panstvo za to dalo, že tvé pero pro ně psalo?“
Schytal to i poté, co se mu na univerzitě vzbouřili studenti:
„Není divu, že profesor Masaryk od té doby, co drží se Židy, studentstvu nevoní.“
Jen blázna by v té době napadlo, že Masaryk bude za osmnáct let prezidentem zakladatelem, když o něm vycházely urážky typu: „Osudem je proslulému muži tomu souzeno, že lid český nemůže mu nijak trefit na jméno.“
NEŠŤASTNÝ VÝHERCE
Silný antisemitismus přetrvávající v prostém obyvatelstvu po celou první republiku odnášel i ministr zahraničí Edvard Beneš, kterému se v nacionalistických kruzích přezdívalo Ben Ešeda (přesmyčka Eda Beneš). Jeho odlet do exilu minspiroval k hádance: „Víte, jaký má Beneš plán? Přece AEROPLÁN!“
Oficiální protektorátní tisk Beneše karikoval jako směšnou ctižádostivou osobu, ale v českých lidových vtipech brzy zaujal kladnou roli oproti dalšímu prezidentovi – Emilu Háchovi. „Který Německem podrobený národ je nejposlušnější? Přece Češi: ve dne poslouchají Háchu, v noci Beneše.“
Háchu lidé vnímali jako zlomenou a bezmocnou figuru bez pravomocí.
„Udělil Neurath Háchovi důtku, že poslal málo studentů na žně. Hácha to vzal na vědomí a odpověděl, že až se bude mlátit, pošle národ celý.“
„Proč má Hácha na stole telefon? Aby mohl taky do něčeho mluvit.“
Háchovo jméno rezonovalo i v anekdotě narážející na německá auta wehrmachtu s označením WH. Při obsazení republiky se vtipkovalo, že WH znamená „Wezeme Hovno“, a když se stejná auta obtížená uloupeným a nakradeným zbožím vracela zpět do Říše, interpretovalo se to: „Wěnoval Hácha!“
Zajímavé je, že Emil Hácha ve skutečnosti nebyl plochou a černobílou figurou. „Byl znám svým smyslem pro sarkastický humor i sebeironii. Svou situaci na počátku protektorátu opakovaně glosoval výrokem: Zapomněl jsem se včas do hrobu
uložiti,“říká historik Josef Tomeš, který přidává další důkaz: „Okolnosti svého zvolení prezidentem republiky v listopadu 1938 charakterizoval v dubnu 1939 v rozhovoru se spisovatelem Karlem Horkým následujícím podobenstvím: Když někde byla nějaká tombola, vždycky mi strčili nějaké lístky a jakživ nic kloudného jsem nevyhrál, vždycky to nejhorší. Ale když loni nahonem musel být nějaký prezident a na Hradě strašilo a nikomu se sem nechtělo, tak si v milém národě vzpomněli, že udělají tombolu a že tentokrát mne nechají vyhrát.“
SKONČÍME JAKO HEYDRICH
Zpět k Edvardu Benešovi. Ten hrál kladného hrdinu ve vtipech i po únorovém převratu v roce 1948, aby s nástupem Klementa Gottwalda vynikl úpadek hradní úrovně:
Potkaly se paní Hana Benešová s paní Martou Gottwaldovou. Paní Marta: „Paní Hano, jak vy to děláte, že máte pleť takovou hlaďoučkou a jemňoučkou?“Paní Hana: „Nic jiného než toaletní vodu nepoužívám.“O týden později se potkaly znovu. Paní Marta měla bouli na čele. „Co se vám stalo?“ptá se paní Hana. „Ale,“povídá paní Marta, „říkala jste, abych používala tu toaletní vodu, ale jak spláchnu, prkénko mě vždy praští do hlavy.“
K legraci sváděla i korpulentnost Marty Gottwaldové:
Vrazí Viliam Široký do pracovny dělnického prezidenta Klementa Gottwalda a zděšeně volá: „Klémo, jsme v háji! Skončíme jako Heydrich! Na střeše Hradu přistáli američtí parašutisti!“Klement pobaveně povytáhne dýmku z úst: „Klid, Vilo. To si jen moje Martička suší podprsenku.“
Lid si z Gottwaldových utahoval i zkazkou, že se seznámili na univerzitě – on tam dělal rámy a ona myla okna. Nebo že když se Gottwald necítil zdráv, vyhledal lékaře, který mu řekl, že musí být absolutním abstinentem, načež Marta prohlásila: „Víš, Klémo, jestli je ten abstinent víc než prezident, tak to vem.“
Zkratka závodního časopisu Obuv, kůže, guma (OKG) znárodněného obuvnického závodu Baťa se ironicky četla jako Otroci Klementa Gottwalda. A když v sedmdesátých letech získal nový most přes Nuselské údolí Gottwaldovo jméno, vyložili si to Češi logicky – vždyť tudy vede nejkratší cesta na Pankrác.
NÁRODNÍ ŠKŮDCE
Gottwaldovu nástupci Antonínu Zápotockému, který proslul lidovostí a kladným vztahem k buřtům s cibulí, se přezdívalo Tonda Harmonika a kvůli nápadně výrazným uším také „ušaté torpédo“. Když se delší čas neobjevil na veřejnosti, neslo se šeptandou, že leží v nemocnici, kde mu řezali uši, aby se vešel na známku.
Už v době, kdy byl premiérem, se roznesla anekdota:
Podle nařízení ministerstva školství musí v každé třídě viset obraz Stalina a Gottwalda a přispět na to mají všichni, takže žáci musí přinést po pětikoruně na každý obraz. Druhého dne všichni přišli s deseti korunami, jenom Pepíček přinesl patnáct. „Proč patnáct?“divil se soudruh učitel. „Sím, tatínek povídal, že bude dobře, když bude viset taky Zápotocký.“
Všechno zná, všechno ví, je to soudruh Novotný, říkalo se o dalším prezidentovi přezdívaném též Antonín Krásný či „soudruh první“, který proslul neotesaností a častým komolením cizích výrazů.
Jaký je rozdíl mezi Švejkem a Novotným? Švejk byl chytrý, ale dělal blbýho.
Ve vtipech na něj rezonovalo i to, že národní ekonomika v důsledku diletantského plánování upadala do recese.
Co je to: sedm mandelinek bramborových a Novotný? Osm škůdců národního hospodářství. Nebo: Novotný si pozval starého zkušeného obchodníka Roubíčka, aby mu poradil, jak dát do pořádku krachující ekonomiku. Roubíček povídá: „Na vašem místě bych nechal přepsat Hrad na milostivou paní.“
I z váženého prezidenta Ludvíka Svobody si lidé utahovali, ale až po návratu z jednání v Moskvě týden po srpnové okupaci:
Svoboda si stěžuje ženě, že si v Moskvě koupil krásný kožich až na paty, ale sotva přijel domů, sahá mu stěží po kolena. Manželka mu odvětí: „Jestli to nebude tím, že tam jsi klečel.“
A tenhle se zrodil v časech, kdy Svoboda po infarktech a mozkových příhodách ležel v nemocnici a měsíce byl de facto neschopný výkonu funkce: