V nejchladnějším městě světa

V Jakutsku před několika dny naměřili 65 stupňů mrazu. Jak se tam žije? A jak mrzne v proslulém městečku Ojmjakonu, kde bývá ještě míň? My jsme tam měli jen krásných minus čtyřicet.

Petr Horký spolupracovník MF DNES v Rusku

Z nejbližší dřevěnice přichází statný dědeček: „Pojďte spát dovnitř.“Děkujeme za pohostinství, ale ne. Jsme rádi, že konečně vybalujeme polárnickou výbavu a těšíme se do stanu. Dědoušek mírně a laskavě opakuje několikrát svoji nabídku a pak kroutí hlavou a odchází. Měříme teplotu. Je krásných minus čtyřicet.

Ráno slyšíme, že někdo chodí kolem stanu. Lezeme ven a dědoušek ze včerejška postává už se dvěma hrnky čaje vedle nás. Když se rozhlédnu, chápu jeho včerejší chování. Postavili jsme si stan na návsi.

Paní domu, Tamara Jegorovna Vasiljevna, je kronikářka zdejší vesnice a se zájmem naslouchá, proč jsme sem vlastně přijeli.

Paní na obecním úřadě, kam se jdeme nahlásit, velmi zajímá náš styl cestování a doporučuje, ať dohodneme obřad se šamankou. Proč ne. Za pár hodin jsme v malém domečku, jakési síni tradic, a postarší paní rozdělá oheň v pícce. Chvíli něco zpívá a z misky plné jakýchsi pirožků dva tři hodí do pece. Pak se baví s úřednicí z radnice. Dvakrát si nechá zopakovat, že ve stanu nemáme kamna, zamračí se a v rychlém sledu nahází do ohně celý obsah vrchovatého talíře. Úřednice nám mezitím překládá: „Víte, vzýváme tady oheň. Ne snad proto, že by kdokoli z nás uctíval peklo, ale v tomto kraji oheň znamená život. Bylo to tak odedávna a je to tak i dnes. Šamance se moc nelíbí váš styl putování.“

Pak jsme se dozvěděli, že nám šamanka zařídila ochranu: „Matka Země je odpovědná jen za lidi, které sama zplodila,“řekla. „Vy jste se narodili velmi daleko, a proto tady za vás Matka Země není odpovědná. Poprosila jsem ji, aby k vám byla laskavá a nakrmila vás.“

Minus sedmdesát!

Jsme venku a jdeme k památníku, který definuje tuto vesnici jako Pól chladu. Podivná směsice trubek jako někde na sídlišti nese transparent a podobiznu vědce Ivana Chudjakova, který tu na konci devatenáctého století prováděl měření teplot. Nakonec z toho bylo odborně zaznamenaných minus 63,2 stupně Celsia. Až do dneška rekordní teplota dosáhla údajných -71,3 Celsia. Věříme, že toto nás už nečeká.

Po třech dnech balíme stan, sáně, nasazujeme lyže a vydáváme se na cestu. Míříme do nedaleké vesnice Tomtor, kde se má slavit Festival pólu chladu.

Sotva vyrážíme, po liduprázdné cestě, o které nám místní tvrdili, že jede jedno auto denně, přijíždějí dva osobáky. Minou nás, zastaví a vybíhají z nich mladí lidé. Stoupají si k nám, a než si stihneme uvědomit, co se děje, pořizují si s námi selfie. Na něco se ptáme, ale naše otázky zaniknou v jejich smíchu a startování motorů. Jsou pryč. Když se to opakuje poněkolikáté, chytáme nejbližšího selfíčkáře za kožich a dostáváme z něj odpověď. Přes internet, Facebook a po SMS zprávách se o nás dozvěděli mladí z okolí a jsme pro ně atrakce. Do večera jsme v tom panensky čistém kraji museli nadýchat tolik zplodin z aut, jako policista, který řídí křižovatku v Dillí.

Ale konečně se chýlí den, vystupujeme stranou z cesty do lesa, kde se okamžitě boříme do krupicovitého, přemrzlého sněhu a stavíme stan. Večer přemýšlíme nad tím, jak tu mladí žijí. Internet dorazil až sem, bourá staleté tradice a mění životy všech. O pár dní později nám paní v obchodě vypráví, že mladí už žijí po svém. Jezdí v autech, kde je topení, mnohdy se před cestou na rande ani pořádně neobléknou. Pokud jim pak dojde benzin nebo se porouchá motor, do rána jsou mrtví. Nejedna klukovina nebo bláznivá láska prý měla tragický konec kvůli takové banalitě.

To je život na nejchladnějším místě světa.