Černý med přesvědčí, že nic není, jak se zdálo
Do malé, jen náznakem orámované místnůstky na pódiu vchází dvojice. Ona pevným ladným krokem, v zeleném kožíšku a s výrazným platinovým přelivem. On působí mnohem nevýrazněji, spíše se šourá. Úvodní minuty novinky pražského Činoherního klubu nazvané Černý med zdánlivě jasně naznačují, o co se zde bude hrát.
I podle obřího nahrávacího nařízení je jasné, že jsme u výslechu, kam se spisovatel Eugen Loebl (v podání Vasila Fridricha) dostal proto, že na opačném konci města, než se běžně pohybuje, cosi vyhodil do odpadkového koše. A protože se jen kousek odtud nachází takzvaná „mrtvá schránka“, jeho jednání okamžitě zaujalo příslušné orgány.
V roli vyšetřovatelky diváci vidí spolurežisérku kusu Ivanu Uhlířovou, která si od počátku bere veškerou pozornost. Přes úvodní pevné kontury však svou postavu postupně stále více zamlžuje: z naoko milé, ale neústupné vyšetřovatelky se stává nejistá, zmatená a nakonec i toužící žena. Její postava opisuje stále nejasnější dráhu stejně, jako přibývá otázek s ubíhajícím časem zprvu jasně nalinkované inscenace.
Kafkovský úvod
Tvůrci v čele s autorem a režisérem hry Vojtěchem Maškem toho nechtěli před premiérou moc prozradit. Jejich hodinová aktovka má totiž takové vyústění, že by příliš mnoho informací diváky zbytečně ochudilo o zážitek. Jisté je tak jen to, že nic není tak, jak se na začátku zdá.
Mašek se soustředil na dialog, vztah vyšetřovatele a vyšetřovaného, zpovídajícího a zpovídaného, ale i obecně primární vztah mezi mužem a ženou. Dobře napsaným dialogem vnáší do kusu napětí. To pomáhá budovat i jednoduchý, ale efektní nápad, když se celá místnůstka začíná spolu s houstnoucí atmosférou roztáčet.
Úvod je velice kafkovský, nezúčastněný muž se zdá být nevinnou obětí jakéhosi byrokratického či totalitního soukolí. Postupně ale stále více pronikáme do umělcova světa a před diváky se otvírá několik možností, jak Černý med chápat. „Obraz není odraz reality. Realita se snaží být obrazem,“uvažuje Fridrich skrze svou postavu.
Jeho Loebl však po většinu času – zřejmě úmyslně – zůstává v pozadí, dominuje postava Uhlířové. Herečka do ní dokázala dostat tak širokou paletu emocí, že právě pomocí její proměny lze asi nejlépe pochopit, o co tvůrcům šlo.