Psát hudbu je jako chodit do kanceláře

A novomanželské finále, které dnes vejde do kin pod názvem Padesát odstínů svobody, osvobozuje pouze a právě proto, že je poslední. Dokázalo totiž klesnout i pod předešlé epizody, protože k ulepené erotice obalené reklamními spoty přidalo detektivku – a ta je, ač se to zdá k nevíře, ještě daleko horší.

Obsahuje tolik školáckých nelogičností, chyb a přehmatů, až se chce škemrat, nechť se hrdinové vrátí do postele, sprchy, lodi či auta, kamkoli, kde opět provozují svůj okatě náruživý sex, jen ať proboha nechají na pokoji hrozivé stíny minulosti, o staré pistoli v zásuvce nemluvě.

Bohužel postavy poslouchají výhradně scenáristu Nialla Leonarda,

Monika Zavřelová redaktorka MF DNES

Příprava na novou desku může být jako klasické chození do kanceláře, říká klávesista kapely Alt-J Gus Unger-Hamilton. V neděli vystoupili v pražském Foru Karlín.

S přestávkami jste od dubna na cestách. Už se dostavila únava?

Beru hodně drog. Ne, dělám si srandu. Cestování někdy může být únavné, to ano, ale tato práce je to nejlepší, co jsme kdy mohli dělat. Muzikant, co tvrdí, že na turné tvrdě pracuje, lže.

To asi kolegy trochu naštvete.

Jenže je to tak. Je tu spousta lidí, kteří dělají práci za nás. My už si jen vychutnáme živé hraní. A to opravdu nijak neunaví.

Takže čas od času stihnete i napsat novou písničku?

I to se občas stane, ale upřímně, nejsme kapela, která by ze sebe chrlila song za songem. Nejlépe se nám pracuje doma v Londýně, kde si najdeme nějaké staré prázdné skladiště, to proměníme ve studio a můžeme tam beztrestně hlučit.

Máte nějaký rozvrh?

Jasně, klasickou pracovní dobu. Skládáme většinou tak od jedenácti do pěti, od pondělí do pátku.

To zní skoro jako klasické chození do práce.

Ale přesně tak to je! Je to jako chodit do kanceláře. Po cestě si vyzvednete ranní kávu, napíšete nějakou hudbu, jdete na oběd, napíšete nějakou hudbu a jdete domů. Je to rutina, ale já ji mám rád.

Trochu ji znáte z dob, kdy jste měl v Londýně restauraci. Co má muzika společného s jídlem?

Když vymyslíte skvělé jídlo, tak ho neuvaříte jen jednou. Musíte je dělat znovu a znovu. Stejné to je, když složíte dobrou písničku. Taky ji pak hrajete pořád dokola. Zároveň ale musíte i při stém opakování udržet ten vysoký standard, protože to je to, co dělá vaši práci dobrou – neustálá snaha.

Takže dobrého kuchaře a dobrého muzikanta.

... dělá deset procent talentu a devadesát procent vytrvalosti.

Chce to i notnou míru svobody. Nenechat se příliš ovlivnit, být originální. To je jeden ze základu úspěchů Alt-J.

Asi ani nevíme, jaké trendy teď jsou. Slyšel jsem, že časy nepřejí rockové hudbě a kytarám. Nám je to ale jedno. Nejsme tady, abychom byli součástí nějaké scény.

To je nahrávka všem, kteří tvrdí, že jste arogantní.

Znělo to celkem nafoukaně, že? Ale co, je to tak. Děláme si, co chceme. Tak to vždycky bylo a snad i bude.