Ostře sledované vlaky ji nelákají
Na druhou kolej nádraží Praha-Vysočany přijíždí motorový vlak z Tanvaldu. Zastavuje a já se neohrabaně drápu do dveří úplně vpředu. Do těch, které vedou do kabiny mašinfíry. V tomto případě mladé strojvedoucí Marie Sehnalové. Vítá mě s úsměvem a hned hlásí: „Mám prázdnou nádrž, během přestávky ve Vršovicích musíme do depa natankovat.“
Aspoň se něco přiučím, říkám si, a velkým čelním oknem pozoruji zimní město. Míjíme jeden vlak za druhým, Marie stojí před ovládacím pultem motoráku a odpovídá na moje otázky.
„Být strojvůdcem je spíš klukovský sen, jak jste k téhle profesi přišla vy?“zní jedna z prvních. „Sen to rozhodně nebyl,“usmívá se mladá žena a vysvětluje mi, že předtím pracovala jako vlakvedoucí, tedy to, čemu my pasažéři říkáme průvodčí. Jenže – slovy Járy Cimrmana – chodili jí do vlaku lidi, a s těmi to někdy není jednoduché. „Musela jsem pryč, štípat jízdenky už jsem nemohla. České dráhy umožňují zájemcům absolvovat rekvalifikační kurz na strojvedoucí, tak jsem se přihlásila. Trvalo to skoro rok, než jsem se vyškolila na řízení motorových vlaků,“vzpomíná Marie a své vyprávění občas přeruší sdělením do vysílačky.
Sedm týdnů čisté teorie, pak dílny s techniky, pětiměsíční zácvik, kdy už sice řídila, ale jen pod dohledem zkušeného kolegy. Nakonec licenční zkoušky na Drážním úřadu, testy z dopravních předpisů a samostatně i z techniky. Jako začátečník nějaký čas šíbovala s lokomotivami na nádražích – žádné velké ježdění, ale člověk se u toho dost naučil.
Všechno na jedněch ramenou
Marie má před sebou dvě obrazovky, budíky a nespočet čudlíků a páček. Na pultu leží v deskách jízdní řád, hned vedle hodin, aby věděla, že je čas vyrazit ze zastávky. „Při řízení motoráku, je sto procent práce na strojvedoucím, počítač tu jen pomáhá. Není to jako na City Elephantu, kde se špičkujeme s kolegy, že jsou dobře placenými vrátnými. Ale neumím si představit, že by vlaky jednou jezdily samy. Na rozdíl třeba od metra je tu mnohem více proměnných, na které člověk musí reagovat, třeba jen počasí.“Nejhorší jsou podle ní sníh a mráz, kdy mohou v extrémních situacích zamrznout i výhybky.
Je snazší řídit vlak, nebo osobní auto? „Rozhodně vlak, i když já za volant auta sedám jen sporadicky. Tady na kolejích se nemusím tolik bát, že mi tam nečekaně někdo vjede nebo vběhne,“vysvětluje Marie.
S lidmi se teď osobně potkává, jenom když se na mašině střídá s kolegy. Jinak je slýchá z vysílačky nebo vídá z okna. „A společnost mi vůbec nechybí. Rozhoduji o všem sama, za vše odpovídám a nemusím se na nikoho spoléhat,“pochvaluje si samotu mladá strojvedoucí. A také oceňuje to, že každý den chodí domů s čistou hlavou. Všechny starosti nechává v depu. „Když jdeme s klukama z dílny na pivo, tak se tam o mašinách bavíme, ale jinak na práci nemyslím.“
V jejím domovském depu v pražských Vršovicích jsou celkem čtyři strojvůdkyně, žen v kabinách lokomotiv pomalu přibývá. Zvládnou fyzicky tak náročnou práci? „Drobné technické závady si umíme opravit samy, někdy stačí jen restartovat systém. Když máme problém, se kterým si nevíme rady, voláme kolegy v depu. Pokud někde zůstaneme viset, čekáme na odtah. Ale takových chvil bylo zatím minimum,“vypráví Marie.
Přesná dostihová kobyla
Jsme na nádraží v pražských Vršovicích. Marie přeruší povídání, odchází na druhou stranu motoráku, aby se s kolegy posunovači domluvila na posunu a zkontrolovala odvěšení vagonu. Malinko to cukne, strojvedoucí je zpět a rozjíždí vlak směr depo, kde bude tankovat. „Přála bych si, aby v každé stanici byli posunovači, abych si pořád nemusela přivěšovat a odvěšovat vagony sama, protože se to dělá dost často,“zasní se.
Zastavujeme u otevřené haly, Marie zajede dovnitř, nasadí pracovní rukavice, omluví se a mizí zase v útrobách vlaku. Sleduji okýnkem, jak do nádrže obratně zasouvá pistoli s hadicí podobnou těm, jaké bývají na benzinkách. Obrovská nádrž na 1 600 litrů se plní naftou. Netrvá to dlouho a je hotovo, Marie rychle odpojuje hadici a ťuká na hodinky, že už musíme zpět na vršovické nádraží, kde začíná její nová trasa do Tanvaldu.
Je to celkem stres, vedle toho, jak Marie stíhá minuty, jsou novinové uzávěrky „lážo plážo“. „Ano, někdy si člověk připadá jako dostihová kobyla, ale pak zase několik hodin jede v klidu, stihne se i kochat krajinou,“směje se mladá žena s tím, že nejradši vždycky měla trasu Posázavského pacifiku, tedy trať z Prahy do Čerčan podél Sázavy.
O nějaký profesní posun výš prý Marie nestojí. „Mohla bych se pokusit dostat mezi elitu, tedy na railjety nebo pendolina, ale upřímně řečeno, to jsou ostře sledované vlaky,“podotýká mladá žena. „Takzvaně na stáří bych chtěla dělat něco trochu usedlejšího, třeba jít na dispečink k hasičům.“
Původně jsem se Marie chtěla ptát i na to, jestli jí jako ženě nevadí, že nepracuje v nějaké slušivější uniformě. Ale když jsem viděla, co musí všechno zvládnout, bylo mi jasné, že je ta otázka zbytečná. Tohle by v halence, sukni a lodičkách opravdu nešlo. I když teplo v kabině má, to zase ano.
Za chvíli vlak zastavuje opět v pražských Vysočanech a já vystupuji jako kterýkoli cestující. Když Marie Sehnalová mává průvodčímu, přidá pozdrav i pro mě. A motorák pokračuje ve své cestě na sever. (yzk)