Olympiáda na dostřel
Reportáž z nejsledovanější hranice světa, která významně určí osud zimních her
citovala agentura Reuters jednoho z protestujících proti umělecké delegaci. Přeloženo: olympiáda může sloužit jako legitimizace zvrhlého režimu, kde těla trpí hladem a duše bludnou propagandou.
Soužit se do hloubky tím, co se děje severně od 38. rovnoběžky, už si na jihu odvykli; připomínat si neustále riziko atomové války, to aby se člověk zbláznil. Náhled do DMZ však jizvu okamžitě otevře – a ještě do rány vetře sůl.
Není to žádná hra, žádná legrace. Ani na jižní části ne. Cvičící jednotky, bojová technika... Teorie, že Kimův režim může na svět „udělat ramena“třeba raketovými testy při zahájení či v průběhu olympiády, se sice zdá šílená, jenže u Severní Koreje platí jediné pravidlo: žádná pravidla neexistují.
To severokorejští vojáci v Panmundžomu k vidění nebyli. Poté, co jim pod dohledem všudypřítomných kamer nedávno prchl druh, zůstávají raději většinou skryti. Jak příznačné pro tajnůstkářsko-paranoidní režim, utajit zkouší ledaco. Třeba tunely.
Plynové masky s sebou
Na konci je zábrana a před ní svítí číslo 23 571.
Nikoli počet návštěvníků jedné z obskurních atrakcí DMZ, nýbrž počet dní, kdy mezi Koreami vládne nejisté příměří. Třetí infiltrační tunel to symbolizuje – i tudy se chtěli Kimovi poddaní v 70. letech prokopat směrem na Soul.
Válka neskončila ani na papíře, natož v myslích. Zatím byly odhaleny pouze čtyři takové tunely, přitom nikdo nepochybuje, že jich Severokorejci vykutali mnohem více.
Působilo by to jen jako zvláštní turistická destinace, jenže v těch obvykle nebývají připraveny plynové masky. Svět okolo tunelu je zvlášť v kontrastu s dynamikou velkých měst na jihu nehybný. Strnulý. Zneklidňující.
I do DMZ jsou teď aspoň symbolicky vklíněni maskoti zimní olympiády. Třeba ve vlakové stanici Dorasan, poslední na jihu – tudy po období „sluneční politiky“a snahy o smír dokonce chvíli jezdily vagony přes hranici do společné průmyslové zóny v Kesongu (celou ji financovala Jižní Korea), ale po eskalaci posledních let železnice zase ztichla.
Máme vyšší vlajku!
aspoň dalekohled. Kesong je prázdný. Cesty, které by jednou měly propojit poloostrov, jakbysmet.
Ani nemluvě o lokalitě Gijeong-dong, což sice znamená „vesnice míru“, ale na jihu jí řeknou jedině „propaganda village“. Má ukazovat na blahobyt, domy jsou však neobydlené, fiktivní. Hotová oblast duchů. Prý tu občas pro zdání života vystaví aspoň papírové figuríny zvířat...
Leží ještě v DMZ, tak jako její jihokorejský protějšek Daeseong-dong. Když tam vztyčili vlajku na stometrové zástavě, na severu tu svou upevnili na stožár 160 metrů vysoký. Neboť jak říká náš průvodce: „Takoví prostě v Severní Koreji jsou.“
V tu chvíli vás napadne cosi o výstřednících, kteří se s násobně bohatšími sousedy trumfují jako kluci v kuličkách. Zadíváte se do dáli, na zvedající se severokorejské hory – a pak uslyšíte, že někde tam může být připravena artilerie, která by v rámci nejtemnějšího scénáře byla ještě před protiúderem spojenců schopná rozstřílet valnou část Soulu, v jehož aglomeraci žije přes 25 milionů lidí. Zvláštní to olympijské kulisy. A zřejmé poselství: zimní hry uspějí do té míry, jaký (ne)klid zavládne na hranici mezi dvěma různými světy.