MARTINA SÁBLÍKOVÁ RYCHLOBRUSLAŘKA
Že mě pořád bolí záda? Tak ať. Že mě trápilo koleno? Budiž. Má za sebou dva roky plné bolesti. Přesto říká: „Je to prostě jiná fáze života, se kterou se musím vypořádat. Nestěžuju si na svůj život. Neměnila bych.” Loni oslavila třicáté narozeniny. Třikrát už byla olympioničkou. Má z her pět medailí, tři zlaté. A chce další.
Povězte, kolik dnů jste od listopadového začátku sezony strávila doma ve Žďáru?
Dohromady devět.
Takže šlo většinou jen o takové bojové průlety domovem?
Někdy ano. Vybalit, vyprat, vyžehlit, zabalit a zase odjet. Když jsem se před Vánoci vrátila po půldruhém měsíci na cestách, prala jsem osm praček. Ale i tak jsem ráda, že se na chvíli ocitnu ve svém domácím prostředí a vyspím se ve své posteli. Je to relaxační.
I to praní?
Ale jo. Pustím si hudbu, nemyslím na nic a uklízím. Všude po bytě mám kupy s nevypraným prádlem, sušáky s tím vypraným a kupičky s vyžehleným. Přeskakuju mezi nimi, láduju věci do pračky, a když mám chvilku, svalím se na gauč a jsem šťastná.
Takže všechny domácí práce jsou pro vás zároveň relaxací?
Všechny ne! Jakmile mě někdo chce postavit k žehličce, tak utíkám. Nevadí mi ani vytírání podlahy nebo mytí oken, ale žehlení mi nikdy nepřirostlo k srdci.
Vypomůže maminka?
Spíš často zneužívám Niki Zdráhalovou (reprezentační kolegyni) nebo další naše mladé holky, když za mnou přijedou. Niki totiž to žehlení naopak baví.
Je jí jedenadvacet. Vám bylo loni třicet...
... ježíšmarja, neříkejte to číslo.
Nepřipadáte si na třicátnici?
Vůbec. Ten čas mi se sportem strašně letí. Připadá mi, že minulá zimní olympiáda se konala tak před rokem a půl. I v tom mém věku jsem se pocitově zasekla někde mezi 22 a 25 lety. Ta třicítka mi ke mně nesedí.
Většina členů vašeho Novis týmu jsou teenageři. Mládnete s nimi?
Je to možné. Jsou to kluci a holky od dvanácti do dvaadvaceti let. Nechci se chovat jako
jejich máma, tak se s nimi snažím trochu splynout. I když mám občas odlišné názory.
Když vám bylo osmnáct a debutovala jste na olympiádě v Turíně 2006, někteří lidé tvrdili, že vaše tréninkové dávky jsou brutální a že vydržíte nejvýš pět let. A vidíte, stále závodíte.
Záleží, co si představují pod slovem brutální. Já jsem byla na tu velkou zátěž plynule připravovaná už od dvanácti let. Mé tělo si zvyklo. Kdyby si nezvyklo, tak pochybuju, že by mi Petr (trenér Novák) takové dávky naložil. Ale jestli si někdo myslí, že byly brutální, ať si to klidně myslí dál.
Dlouhá léta jste si dokonce po regulérním tréninku sama přidávala a zjišťovala, kam až vás tělo pustí. Už to víte?
Nevím. Přidávám si občas i teď, pokud cítím, že mám ještě rezervu. Ale už to není tak workoholické jako dřív, kdy jsem trénovala až do zruinování a skoro z každého tréninku lezla po čtyřech. Když mě dřív něco píchalo, prostě jsem to ignorovala. To už nedělám.
Zmoudřela jste?
Možná spíš trochu dozrála. I když mi přijde, že jsem pořád stejná. Jen vlasy mám delší.
V posledním roce se vaše zdravotní potíže vystupňovaly. V listopadu byly bolesti ploténky a zad natolik kritické, že ohrožovaly váš start v Pchjongčchangu. Napadlo vás: Proč já se ještě takhle trápím?
Ne. Spíš jsem se ptala: Proč to zranění přišlo zrovna teď? Zkraje sezony jsem měla problémy s kolenem. Když se uklidnilo a já se těšila, že zase začnu normálně trénovat, rozbolela mě pro změnu záda.
Našla jste odpověď, proč to přišlo právě teď?
Třeba jde o nějakou zkoušku.
Co všechno vydržíte?
Možná. A já si řekla, že to nevzdám. Za žádnou cenu, i když to bylo občas na hlavu. Jedna věc je trénovat přes bolest a druhá věc vnímat, že moje výsledky neodpovídají tomu, co umím. Z toho se můžete složit i víc než z té bolesti.
A hlava potom dokáže umocnit i bolest těla.
Já vím. Však taky když teď jdu na led, už sama sebe kontroluju a přemýšlím: Začíná mě to zase bolet, nebo ne? Kdo takové problémy nezažil, těžko si to dokáže představit. Ale v posledním měsíci se to hodně zlepšilo.
Máte ve Žďáru místo, kde se cítíte vyloženě dobře?
Pěšinky pod Zelenou horou, kam chodím se psem. Nebo Dolinky, odkud vidíte na celý Žďár.
Tam si čistíte hlavu?
No, to u mě probíhá jinak, ale to bych asi neměla říkat...
Povězte.
Na takové čištění si radši doma otevřu dobré víno. Všeho s mírou, samozřejmě. Ale občas, když už to vážně potřebuju, jsem schopná vypít i půl lahve. Tak jednou nebo dvakrát do roka. Kdo z nás má svatozář? Já mám víno hrozně ráda.
Kdysi jste bydlela s rodiči a bratrem poněkud natěsno v paneláku. Potom jste naopak měla domek v Oseku. Teď jste majitelkou bytu 3+kk. Je to zlatá střední cesta?
Líbí se mi, že jde o střešní byt, takže ta střecha je v podstatě moje. Horší je to s místem. Když jsem se stěhovala z baráku do bytu, spoustu věcí jsem musela nechat různě po garážích a sklepech. Jakmile něco hledám, bývá to očistec.
Například?
Třeba u dědy mám krabici se společenskýma botama. Je vtipné, když se v ní začnu přehrabovat.
Pokud byste měla čas, jak by ve Žďáru vypadal váš ideální den bez bruslí?
Vzbudila bych se až tehdy, kdy bych chtěla. Ke snídani bych si pustila jeden díl nějakého dobrého seriálu a u něj bych si ji vychutnala. Celý den bych nikam nespěchala, nemusela si hlídat hodiny jak na soustředění. Zašla bych na procházku se psem, na oběd k mamce nebo k tátovi. Odpoledne bych si udělala popcorn a sedla k televizi.
POKOJNÝ BOJOVNÍK Co si pouštíte nejraději?
Komedie. Ovšem mým nejoblíbenějším filmem je už dlouhá léta Pokojný bojovník, na tom se nic nemění. Vždycky když je mi ouha, tak si ho pustím.
Příběh sportovce, který se chystá na olympiádu, ale po těžkém úrazu musí překonávat nesčetné nástrahy. Kolikrát jste ho už viděla?
Tolikrát, že bych ho snad mohla i dabovat. Vozím si ho všude s sebou na flešce. Třeba když jsem v létě po čtyřech dnech na soustředění zjistila, že kvůli bolavému koleni nemohu pořádně trénovat, a začínala jsem propadat panice, vytáhla jsem tu flešku a hodila ji do televize.
Co ještě děláte, když máte na soustředění nebo závodech chvilku volna? Čtete si?
Docela jo. Papírové knížky. Když totiž delší dobu koukám do počítače, začne mě bolet hlava. I jas v telefonu si musím stahovat. Děcka z týmu mi pak říkají: Ty jo, dyť v tom mobilu nemůžeš nic přečíst. Ale i tak je pro mě klasická knížka tradičnější. Nedávno jsem dočetla Osm od Třeštíkové. Pak jsem si koupila od Delaneye psychologický thriller Ta přede mnou. Čtu prakticky všechno, jen nějaké hororové krváky nemusím.
Ty počítače a mobily, ze kterých vás bolí hlava, trenér Novák víceméně zakazuje.
Jenomže dnešní svět je i světem sociálních sítí. A Petr začíná chápat, že doba a komunikace je dnes jiná, než když jsem začínala. Snaží se tedy i ty mobily v rozumné míře tolerovat. Ale nesmí se stát, že někdo přijde z třífázového tréninku, hned si sedne v hotelové lobby, protože tam jde internet, a dřepí u něj půl hodiny. To se pak Petrovi samozřejmě nelíbí. Já bych něco takového neudělala.
Kdysi vám kouč vyčítal, že jste rozdávačná, kupujete všem drahé dárky a nemyslíte přitom na sebe a na budoucnost. To se změnilo?
Tak napůl. Začala jsem být v tomto směru poněkud rozumnější. Ale tu radost svým blízkým dělám ráda pořád – a na peníze při tom až tak moc nehledím.