MOJE NAGANO
Tak povídej... Jaké to tam bylo? Byl jsem před dvaceti lety v Naganu u největšího úspěchu našeho hokeje v historii. Co si člověk pamatuje, na co nikdy nezapomene a co se mu naopak vykouří z hlavy?
Ano, vím, je to posvátný okamžik v našich dějinách a mělo by se o něm mluvit s úctou. Ale nemohu si pomoct, první, na co si vždycky vzpomenu, je zcela bezvýznamná historka, která nemá se zlatou olympijskou medailí nic společného.
Jde o to, že Milan Hejduk dal gól Kazachstánu, ale přitom v zápase vůbec nehrál. Tehdy Roman Hamrlík těsně před koncem zvýšil na 8:2, ale zmatený pořadatel si popletl čísla a jako střelce nahlásil Hejduka. Což o to, občas se to stává, náhradník v suchém dresu se hořce pousměje a jde se dál. Jenže na střídačce propukly bouřlivé oslavy, každý měl potřebu blahopřát a několik hráčů si dalo tu práci a přešli přes celou střídačku, aby „střelce“poplácali po helmě. „Ještě jeden, Milane!“„Zavaž si aspoň tkaničky!“„Parádní trefa!“„Maséři mají asistenci!“„Hezkej kousek!“Dokonce ještě po zápase na tiskové konferenci se přidal trenér Slavomír Lener. „Opravdu úspěch, to se málokdy povede takhle z lavičky.“
Dá se tak říct, že pozdější legendární střelec NHL zahájil kariéru povedeným gólem rovnou ze střídačky.
Nemyslete si ovšem, že by česká výprava prožila Nagano jako nějakou estrádu nebo nekonečnou srandu. Bylo to totiž právě naopak. Takovou nervozitu a napjaté očekávání jsem nikdy nezažil. Dodneška si vybavuju trénink před prvním zápasem. Zejména to ticho. Slyšet bylo jenom vrzání bruslí, klepnutí puku o hokejku a píšťalka, žádné vtípky ani klábosení. Jak se později ukázalo, právě tahle totální koncentrace vedla k úspěchu.
Mimochodem – kromě toho ticha na prvním tréninku si pamatuju také to, že nepřišli téměř žádní novináři. Na turnaj jsme přijeli jako těžce podceňovaný tým. Vrchol namyšlenosti přišel před zápasem s USA ve čtvrtfinále. Americké noviny psaly: Nastoupí výběr hvězd NHL proti Jágrovi a osmnácti neznámým klukům, kteří se jmenují Václav nebo tak nějak.
Jak to dopadlo, víme. Však taky na trénink poté, co jsme právě Američany vyřadili, už
přišli snad všichni novináři, kteří měli akreditaci, a možná ještě nějací navíc.
Musím také férově přiznat, že jsme jako novináři nedodržovali nepsané dekorum na tribuně. Rozumíte, obyčejně to vypadá jako na Valném shromáždění OSN, všichni se tváří nezúčastněně, ťukají si poznámky, a když padne gól, projeví se to tak, že zvednete oči od počítače.
Jenže v Naganu se to nedalo vydržet.
Zpočátku, například proti Kazachstánu, jsme křičeli Góóól!, ale později už jsme vytvořili kotel, za který by se nemuseli stydět ani diváci v Turecku na fotbale. Myslím, že se v tom projevilo zadostiučinění za všechny ty přehlíživé články o českém mužstvu. Opravdu to byla čirá krása, pozorovat škodolibě Kanaďany nebo předtím Američany, jak musí psát domů:
„Omlouváme se, že nebudeme první.“(to je moje nejoblíbenější) „Už to není naše hra.“„Bohužel, házení hasicím přístrojem není olympijská disciplína.“(poté, co Američané zdemolovali pokoje v olympijské vesnici)
„Největší ztráta času všech dob.“
DOMA BYL KARNEVAL
Asi bych se mohl pochlubit, že jsem viděl na vlastní oči všechny ty ikonické scény. Stál jsem pět metrů od Wayna Gretzkého, když seděl se sklopenou hlavou na střídačce po prohraném semifinále s Čechy, úplně sám, s nepřítomným pohledem upřeným do dálky. Slyšel jsem na vlastní uši říkat Ivana Hlinku všechny ty legendární věty, třeba: „Nebudu si hrát na chytrýho, mám v sobě pár vodek a nějaký to šampaňský.“A ještě dnes, po dvaceti letech, se mě někdo ptá: „Tys byl v Naganu? Tak povídej, jaký to tam bylo?“Vtip je v tom, že poctivá odpověď zní: „Kéž bych mohl zažít tu atmosféru doma!“
Když se řekne Nagano, každý si vybaví plná náměstí, vlajky, oslavy. Nedávno jsem potkal kamaráda Aleše, který si dodnes do nejmenšího detailu pamatuje, kde se díval na každý jednotlivý zápas, kdo tam byl a co přinesl k jídlu a pití.
Jenže v Naganu to tak, přirozeně, nevypadalo.
Tak třeba po nesmrtelném zápase s Kanadou – v Česku všechno vzhůru nohama, všichni slaví, ale v Naganu se koná taková tichá oslava v Českém domě, pije se pivo, žádná veselice to není. Stojím venku, kouřím a každých pět minut vyjde ven do deště nějaký hokejista s telefonem. „Tak co doma?“vyzvídá Jiří Šlégr. „Kolik je lidí na Václaváku? Fakt? Panebože!“A za chvíli další. „Jak to vypadá u nás?“
Vypadalo to zkrátka jako v divadle, kde herci říkají skvělé fóry, ale publikum je o dvě ulice dál a na jevišti není slyšet, jak se směje.
To se typicky projevilo před finále s Ruskem. Všichni hráči už samozřejmě věděli, co se děje doma, a byli myšlenkami na Staroměstském náměstí. Dominik Hašek upozornil, že den před zápasem se místo taktiky řešilo, odkud se poletí, kam se poletí, kdy se přistane a kudy se pojede na náměstí. Ještě v den finále se v kabině kromě hokeje mluvilo o tom, kam si dát kufr na cestu.
OSPALÁ VESNICE
Nemyslím to teď nijak špatně vůči pořadatelům, kteří byli milí a schopní, ale zkuste si představit, dejme tomu, Hlinsko v Čechách. Na místním zimáku opravíte sedačky, všude rozvěsíte prapory s pěti kruhy a vypustíte tam milionáře z NHL. Tady jde Selänne s igelitkou s nákupem, za rohem spěchá Gretzky do jídelny na oběd a vedle Jágr shání telefonní kartu.
Ta směs japonské vesnické obyčejnosti s nepatřičnou nablýskaností NHL přinášela komické momenty. Třeba když kanadskou legendu, slavného televizního komentátora Dona Cherryho z CBC, neposadili do luxusního stanoviště, nýbrž rovnou k ledu, hezky za plexisklo a na sezení mu dali skládací rybářskou židličku. Cožpak o to, Don to nesl statečně, ale bohužel zatarasil jedinou uličku a každý, kdo chtěl projít, ho musel přeskakovat. O metr dál seděla Gretzkého krásná manželka Janet a vedle ní – asi byste čekali