Vilhelmová v cizím zrcadle
Dívka za zrcadlem, již uvede ČT v neděli, líčí již pátý příběh režisérky Andrey Sedláčkové o hrdince Renatě. Počtvrté ji hraje Tatiana Vilhelmová. A poprvé i po boku svého partnera Vojtěcha Dyka.
Cyklus inspirovaný vlastními zážitky zahájila Sedláčková roku 1999 filmem Ze života pubescentky. V následujícím snímku Můj otec a ostatní muži už Vilhelmová coby studentka rebelující proti otci estébákovi potkala disidenta v podání Oldřicha Kaisera, v Krásném čase se po listopadu 1989 vrátila z pařížské emigrace a Opravdová láska ji znovu spojila s Kaiserovou postavou.
Dluh vůči dcerce
Pátý díl představuje model umělecké rodiny: starší spisovatel v domácnosti pečuje o dcerku, režisérka dobývá velký svět. On je zahořklý, protože chartisté už nikoho nezajímají, ona točí příběh vlastního otce, do jehož role obsadí Dyka coby přitažlivého herce, s nímž se zaplete. Metodou filmu ve filmu tak znovu hrdinka řeší svůj vztah k rodičům, ale současně jako v cizím zrcadle, prostřednictvím herečky v roli otcovy manželky, vidí vlastní dluh vůči zanedbávanému dítěti.
Mezi Kaiserem a Dykem
Po herecké stránce Dívka za zrcadlem hladce vklouzla zpět do spolehlivých vazeb. Platí to pro Kaisera, jehož hrdina zarytě odmítá být podle diktátu doby pozitivní a pocit selhání v profesi i v posteli skrývá pod vstřícnou chápavost – ve scénáři možná až příliš románovou.
Vilhelmová zase přesně postihuje okamžiky, kdy se její postava snaží zůstat profesně nad věcí, přestože vnímá mladého herce polonahého při kostýmní zkoušce nebo při natáčení milostné scény. Její soukromé partnerství s Dykem zjevně výsledku pomáhá, vztah postav, které spolu ztělesnili, totiž nevtíravě zdůvěrňuje, třebaže se musí přenést přes umělé výlevy typu „na mě je to strašně moc emocí, jdi pryč“.
Ženská válka
Navíc se daří prodat zdánlivě jen pracovní, ve skutečnosti silně osobní řevnivost mezi režisérkou a herečkou natáčeného snímku, kterou ztvárnila Eva Josefíková. Jejich tichá obapolná žárlivost na Dykovu postavu lehce pubertálního svůdníka dává říz okamžikům „z placu“, kterým naopak ubližuje pár toporně snaživých členů štábu.
Poslední šance
Nicméně jak atraktivní filmařské prostředí včetně výletu týmu do Londýna, tak až chorobná posedlost hrdinky komunistickou minulostí vlastních předků v podstatě tvoří jen kouřovou clonu. Zastírají, že Dívka za zrcadlem jinak vypráví banální historku o nevěře. A to přesto, že více díky Vilhelmové než Sedláčkové vyzařuje v druhém plánu přesnou podprahovou náladu „poslední šance“, tedy typické paniky žen středního věku, že jim právě navždy ujíždí vlak romantiky.
Paradoxně půdorys filmu ve filmu, kterému sluší třeba střídání trikové iluze zimy s okolním létem, zároveň tvůrce zrazuje. Místy se totiž natáčená fikce včetně dobové špionážní zápletky zdá napínavější i reálnější než moderní telenovela, která ji rámuje a kterou prožívají sami umělci – aktéři milostného trojúhelníku.
Přesto je třeba ocenit finále, ve kterém se shodnou, že nechápaví kritikové jejich děl jsou blbci; za to si Dívka za zrcadlem v hodnocení vysloužila pět procent navíc.