Jak se nakupují sportovci pro hry
Jihokorejci v průběhu her poznávají, kdo všechno je na domácí olympiádě vlastně reprezentuje.
Viktor Lapšin přijede na střelnici, zalehne k ležce, zasáhne první dva terče – a tribuny mlčí, nereagují. Teprve pak Korejci zaregistrují: Vida, střílí náš závodník. Zbývající tři zdařilé rány už doprovází sice skromný, ale přece jen jásot.
Ano, Viktor Lapšin, třicátník ze Sibiře, je nyní Korejcem. Od února 2017. A není zdaleka jediným cizincem, jenž rozšířil řady domácích olympioniků.
Když Pchjongčchang získal v roce 2011 hry, řešili jihokorejští funkcionáři zásadní problém: Chceme v co nejvíce sportech konkurovat světu, ale nemáme na to sportovce.
Z 53 medailí, které země historicky na zimních hrách získala, jich bylo 42 ze shorttracku, 9 z rychlobruslení a 2 z krasobruslení. Ze zbylých ledových sportů nula. Ze sněhových vůbec nic.
Co s tím? Prosté řešení. Korejci se vydali „na nákupy“sportovců. Nebyli ani první, ani poslední. Takhle jim přece Rusové vyfoukli před hrami v Soči špičkového shorttrekaře An Hjun-sua, z něhož učinili Viktora Ana. K němu si navíc pořídili amerického snowboardistu Vika Wilda a duo imigrantů Putinově říši zařídilo v Soči pět z devíti zlatých.
Korejci prováděli své „nákupy“ve velkém. Angažovali zahraniční kouče, nabídli občanství sportovcům. Celkem 19 ze 144 členů jejich olympijského týmu tak bylo zrekrutováno. Podle sportovních historiků nikdy žádná země neměla na hrách tolik naturalizovaných sportovců.
V barvách hostitelské země nyní závodí nejen ruští biatlonisté, ale i německá sáňkařka, norský lyžař, americká krasobruslařka či hokejisté z USA a Kanady.
Většinou přetáhli sportovce, kteří ve svých zemích vypadli z reprezentace, nevešli se do ní, nebo dokonce ukončili kariéru. Takový je i případ německé sáňkařky Aileen Frischové, juniorské mistryně světa 2012. V roce 2014 se jí nepodařilo proniknout do nabitého německého týmu a znechucená dala saním i sportu sbohem.
Korejce už tehdy trénoval Němec Steffen Sartor. V roce 2015 Frischovou kontaktoval s nabídkou změny státní příslušnosti. Odmítla: „Necítím se Korejkou, nemluvím korejsky. Ten nápad je bláznivý.“Jenže potom přece jen postrádala cestování a soutěže. Začala se zajímat o korejskou historii. Rozdělený poloostrov jí připomněl kdysi rozdělené Německo. A změnila názor: „Chci být Korejkou.“Závodění ji tu zase začalo bavit. Hned sedm mužů a čtyři ženy ze zahraničí nabrali Korejci pro své olympijské hokejové reprezentace. Země má pouhých 300 registrovaných dospělých hokejistů. Jang Seung-jun, šéf olympijského programu zdejší hokejové asociace, nicméně líčí: „Nejtěžší bylo přesvědčit Korejce, kteří jsou velmi etnocentričtí, že nám hráči ze zahraničí prospějí. Ovšem když potom náš tým s pomocí nových posil porazil na Asijských hrách 2016 naše odvěké rivaly Japonce, názory se změnily.“
Vskutku kuriózní příběh nabízí pětadvacetiletá hokejistka Marissa Brandtová. Narodila se sice v Koreji, ale byla adoptována americkými rodiči a vyrostla v Minnesotě. V prosinci 2016, dva měsíce po předložení rodného listu, obdržela korejský pas a v korejském hokejovém týmu začala nastupovat pod svým původním jménem Park Jon-jung.
Paradoxem je, že její mladší sestra Hannah hraje na olympiádě za USA. „Komu asi budou máma s tátou fandit víc?“říká s úsměvem.
Biatlonovou invazi Rusů na Korejský poloostrov načala v roce 2015 Anna Frolinová, ještě v barvách Ruska vítězka štafety na mistrovství světa v Pchjongčchangu 2009. Po narození dítěte ji však coby neperspektivní vyřadili z ruské reprezentace.
Stejně dopadl po osmi letech v národním týmu i Lapšin. K nim se v Koreji přidala Jekatěrina Avakumovová, a tak (ruský) kouč Korejek Prokurin při tréninku plynule přeskakuje z ruštiny do angličtiny podle toho, na koho se právě obrací.
„Tahle olympiáda se koná u mě doma,“říká čtyřiatřicetiletá Frolinová místním reportérům. Letos se už ona i Lapšin probili ve Světovém poháru do Top 10, a tak značně optimisticky dodává: „Mým cílem je v Pchjongčchangu zvítězit a zazpívat na stupních korejskou hymnu.“
V budoucnu chce údajně pracovat pro korejský biatlon tak dlouho, než se v zemi stane nejpopulárnějším zimním sportem. Lapšin dokonce slibuje: „Po kariéře tu otevřu školu pro mladé biatlonisty.“
Kdo ví, kdyby je Rusové kdysi z týmu nevyřadili, dnes by možná sdíleli osud Antona Šipulina a dalších reprezentantů, kteří uvázli v síti velké ruské dopingové kauzy. Korea jim dala druhou šanci a zároveň jejich kariéry dost možná i zachránila.
Nejtěžší bylo přesvědčit Korejce, kteří jsou velmi etnocentričtí, že nám hokejisté ze zahraničí prospějí. Jang Seung-jun šéf olympijského programu jihokorejské hokejové asociace