Na Bělehrad! Záhada, jež se vrací s Partizanem

Někdejší sparťan Mašek vzpomíná na 52 let starou porážku

Doma se prochází kolem prosklené skříně, která mu připomíná skvělou fotbalovou kariéru. Dvě masivní broušené vázy, pamětní medaile, vzpomínky na dva tituly se Spartou nebo na stříbrné mistrovství světa v Chile, kde třeba Mexičanům dokázal šoupnout gól už v 16. vteřině.

V privátní vitríně slávy je také jedna vlaječka s nápisem Partizan.

Bývalý útočník Václav Mašek si na ni připsal dvě čísla, která jsou všeříkající – 5:0!

„Jakmile někdo vysloví slovo Partizan, před očima se mi ta záhada z Bělehradu okamžitě promítá. Byla to moje životní ostuda.“Trudné vzpomínky ožívají, protože na stejném stadionu a proti stejnému soupeři si dnes večer zahraje Plzeň.

Přesně ve 21.05 začne bojovat o osmifinále Evropské ligy.

S dovolením se však ještě vraťme do března 1966. Sparta se pomalu viděla v semifinále Poháru mistrů, vždyť doma vyhrála jasně 4:1. Při odvetě však dostala šílený direkt. „A my se tam po zápase tvářili, jako by se vlastně nic nestalo. To přece nebylo normální. Až doma nám došlo, jaká to byla katastrofa,“vypráví Mašek.

Malátní sparťané se prakticky nedostali z vlastní poloviny, zatímco nezastavitelný Partizan se valil do šancí. Co se stalo, je dodnes nevysvětlitelné. Otrava jídlem? Podivné prášky od týmového doktora Bednáře? „Slyšel jsem leccos, ale přísahám, že jsem žádné tabletky nedostal,“poví Mašek.

Kvašňák, Táborský, Tichý, Migas, Pospíchal, Mráz, brankář Kramerius... Všichni byli mimo, i ti nejzkušenější. „Já si do míče kopnul jen pětkrát za zápas. Vždycky, když jsme na půlícím kruhu rozehrávali po inkasovaném gólu,“líčí Mašek.

Poločas 0:4, pokyny od trenéra Ježka nikdo nevnímal. Teprve zpětně se sparťanům vybavovalo, co všechno na ně Partizan zkusil, aby je rozrušil. Po příletu do Bělehradu se dvě hodiny čekalo na objednaný autobus. Večeře se zpozdila o hodinu, odjezd na zápas zrovna tak. A pak to občerstvení! Pití se podávalo ze džbánků, nikoli v uzavřených lahvích. „Nalévali jsme si limonádu a míchali ji lžičkou. To jsem nikde jinde a nikdy jindy nezažil. A ještě ta káva,“napadne pamětníka, co se mohlo pokazit.

Hráči byli zvyklí dávat si šálek kávy před zápasem, někteří dokonce i v poločase, aby se nabudili: „Bůh ví, jestli nám tam něco nenamíchali. Vždyť nejlepší z nás byl Pepík Vojta, který kafe vůbec nepil.“

Už nikdo nezjistí, co tehdy Spartu vykolejilo. Každopádně se přesně vyplnil vzkaz, který hostům z Prahy ukazovali vášniví fanoušci při cestě autobusem na stadion: „Všichni na nás mávali otevřenou dlaní s pěti roztaženými prsty. A my těch pět gólů vážně schytali.“

Napěchovaný stadion vibroval a Partizan se valil vpřed. Poslední

gól padl v 71. minutě, na konci pak lidé vběhli na hřiště a odnášeli své hrdiny na ramenou. A figurína Švejka, kterou přivezli sparťanští fanoušci, dostala co proto. Nesla na sobě provokativně nápis „Na Bělehrad!“a místní ji rozšlapali.

Partizan to nakonec dotáhl až do finále, kde těsně podlehl Realu Madrid. Spartě zůstal jen šrám na duši a vlaječka, kterou si Václav Mašek schoval ve skříni, aby nezapomněl na životní ostudu.

Jak asi dnes večer dopadne Plzeň? „No, pět gólů nedostane určitě,“usměje se sparťanská legenda. „Víte, já se na fotbal nikdy nedívám očima šíleného fandy. A přestože je Plzeň velkým rivalem mého klubu, dokážu ocenit, že umí. Snad tentokrát Partizan vyřadí.“