Jaká je show Jeremyho Roenicka
Vítejte v show Jeremyho Roenicka. Zač seděl v cele? A proč nesnáší Čechmánka?
Dalo by ukrutnou práci vypátrat mezi hokejisty na přelomu tisíciletí zábavnějšího borce. Ve třech sezonách za sebou nastřádal přes sto bodů. Americký démon Roenick (48) rozdával hity, pohotově střílel, originálně odpovídal na otázky. Snad nikdy neodmítl žádost o podpis u východu ze stadionu, na chodníku či v restauraci.
Spektákl pokračuje i poté, co se odebral do penze. Poseděl si ve vězení. Doma ve Scottsdale chytá jedovaté hady s pomocí golfové hole. Na olympiádu přiletěl coby komentátor stanice NBC.
Jako kluka si vás všiml Gordie Howe. Jak se to přihodilo?
Bylo mi sedm. Žili jsme v Hartfordu, za který Howe hrál. Trénovali jsme ve stejné hale jako Whalers. Stalo se, že po našich zápasech nastoupili na led oni. Stál jsem za mantinelem, obličej přilepený na plexiskle, když přijel on, nabral na čepel sníh a z legrace mi ho hodil na hlavu, což mi připadalo jako nejskvělejší věc na světě.
Co pro vás setkání znamenalo?
Jak jsem si vyklepával sníh z vlasů, ještě jednou okolo mě projel a mrknul na mě. Někomu se může zdát, že nic extra neprovedl. Ale pro mě bylo hlavní, že mi na chvíli vstoupil do života. Na deset vteřin jsme byli jen já a Gordie Howe.
Ovlivnil vás zážitek nějak?
Změnil mi život. Historku moc rád vyprávím přes čtyřicet let. Pochopil jsem, že sportovní hvězdy mohou ze své pozice udělat spoustu užitečných věcí. Sám jsem se později snažil bavit děti, něco jim dát.
Tvrdíte, že k hokejovému umění patří dávka showmanství?
Rozhodně! Hokej je sport a obchod, ale taky show. Lidi platí za lístky, aby viděli, co předvádíme. Abychom v nich vyvolali nějaké vášně. Ne každý to umí, ale já jsem – aspoň myslím – dokázal najít rovnováhu mezi soutěžením a legrací.
Po Howeovi vám do života vstoupil Wayne Gretzky. Jaké to bylo, když vás jako kluka při snídani lákal do juniorského klubu Hull Olympiques, který vlastnil?
Tak si to představte: bylo mi čtrnáct, proti mně u stolu seděl Wayne Gretzky. Vyprávěl mi o Olympiques. Nabízel mi, abych za ně hrál. Sešli jsme se v roce 1984, kdy za Edmonton střílel okolo 90 gólů a sbíral přes 200 bodů.
Kde vás lanařil?
V Bostonu, před zápasem Bruins – Oilers. Večer jsem pak ve staré Boston Garden byl jeho hostem a pozval mě do kabiny.
V Hullu jste se objevil až o čtyři roky později. Proč?
Odmítl jsem do Hullu odejít hned ze střední školy. Poslali mě tam až Chicago Blackhawks po dvaceti zápasech v NHL, abych ještě dozrál.
Jak jste dokázal říct ne Wayneovi Gretzkému?
Bylo to pro mě sakra těžké. Až o 22 let později jsem mu kývl. Jako spolumajitel koučoval Phoenix Coyotes. Když mi tenkrát zavolal, už jsem odpověděl: Ano!
Rád bych vám připomněl setkání s další legendou. Nezdál se vám Dominik Hašek po příchodu do Chicaga jako Marťan?
A víte, že jo? Anglicky mluvil jenom maličko. Předváděl zákroky, jaké jsme nikdy neviděli. Byl opravdu výjimečný. Kouče Mikea Keenana děsně vytáčel tím, že pouštěl hokejku z ruky, takže mu ji na tréninku přilepil k vyrážečce páskou.
Napadlo vás, že se tak proslaví?
Naši šéfové včetně Keenana v něm vzácný talent neviděli. Nepoznali, že se z něj stane jeden z nejlepších brankářů všech dob. Nebyli jsme na jeho styl zvyklí. Působil rozevlátě. Padal na led. Díky své mrštnosti, energii a touze zastavit každý puk ale byly jeho zásahy účelné.
Takže vy jste věřil, že prorazí?
Něco jsem tušil, protože jsme spolu často zůstávali po tréninku na ledě. Viděl jsem, jak těžko se překonává. Viděl jsem, jak je sebevědomý a jak ho Keenan štve. Říkal: „Proč mě nenechá chytat?“Každopádně mu prospěla výměna do Buffala, které na ní jednoznačně vydělalo.
Před dvaceti lety jste na olympiádě v Naganu vypadli ve čtvrtfinále. Zprvu jste měli jasnou převahu, ale dali jste Haškovi jediný gól. Dráždí vás ještě vzpomínky?
Celé hry v Japonsku pro nás byly zklamáním. Ve skupině jsme porazili jen Bělorusko. Vyřadili jste nás ve čtvrtfinále. Pak ten náš průšvih v olympijské vesnici… V naší hře se občas objeví unikátní stvoření, které dokáže neskutečné věci, ukradne vítězství i ve zdánlivě ztracené bitvě. Dominik mezi ty chlapy patřil. Navíc jste měli útočníka jménem Jaromír Jágr, který se tuze těžko bránil. Češi proti nám vždycky postavili silný tým. Měli jsme vztek, ale neprohráli jsme s nazdárky.
Během vašeho působení ve Philadelphii chytal za Flyers další český gólman, Roman Čechmánek. K němu obdiv nechováte. Proč?
Strašně rád dávám Čechmánkovi čočku. Vždycky. Myslím si, že nikdy neodevzdával mužstvu všechno. Když šlo do tuhého, hledal výmluvy. Měl jsem dojem, že si přál být někde jinde. V play-off vypadal, jako by se chtěl hned sbalit a letět na mistrovství světa. Povahou mi vůbec neseděl. Přitom jsem v kariéře narazil na spoustu Čechů, kteří byli velice hrdí a bojovali celým srdcem. Čechmánek mezi ně nepatřil.
Kdo ano?
Jaromír Jágr byl jedním z mých nejoblíbenějších hráčů všech dob. Úžasně šikovní byli Vladimír Růžička a Robert Reichel, na kterého jsem se moc rád díval. Dokázal bych jmenovat další borce, kteří váleli se mnou nebo proti mně. Ale obecně se dá říct, že Češi milují hokej a baví je. To se mi líbí.
Vybavuju si, jak vám v únoru 2004 střela Borise Mironova roztříštila čelist. Ležel jste na ledě v bezvědomí, tekla vám krev. Zažil jste někdy úpornější bolest?
Ne. Vážně to byla nejhorší bolest a následovalo nejhorších šest měsíců mého života. Čelist se rozlámala na 22 částí. Nemohl jsem jíst. Měl jsem otřes mozku. Zvažoval jsem ukončení kariéry. Ale otřepal jsem se, v play-off jsme postoupili do semifinále a vypadli po sedmi zápasech s Tampou. Nikdy jsem se nedostal tak blízko ke Stanley Cupu. V téhle sérii jsem utrpěl další otřes. Bylo to zdrcující období. V létě jsem nemohl vstát z postele, hrát golf ani vyjít na slunce. Vadil mi jakýkoliv silnější zvuk. Fakt hrůza.
Řadu vysloužilých hokejistů sužuje mozková chorobou zvaná CET nebo boxerská demence. Jak se po všech úrazech hlavy cítíte vy?
Bylo jich opravdu hodně. Kdybych se mohl vrátit v čase, nezměnil bych svůj agresivní styl, ale nechal bych si po každém z nich delší dobu na zotavení. Za mých časů se naskakovalo zpátky do zápasů příliš brzy. Naštěstí mě zatím netíží žádné následky. Doufám, že to tak zůstane.
Nedávno jsem se o vás trochu bál, když jste na Twitteru zveřejnil návod na odchyt chřestýše pomocí dvou golfových holí. Tohle je váš běžný postup?
Jsem blázen, no. Ale radši jsem se o něj postaral sám, než aby na něj narazily moje děti nebo naši psi. I jinak rád provádím věci, které jsou neobvyklé. Bydlíme v Arizoně, takže je okolo hadů habaděj. Každou chvíli nějakého lapím. Prostě se snažím držet dál od jeho hlavy. Nemá končetiny, takže se stačí soustředit na jeho zuby.
Kolik jste jich už takhle zneškodnil a hodil za plot?
Asi třicet, možná čtyřicet.
Ještě mi povězte o svém pobytu ve vězení v lednu 2017. Jaký byl?
Příšerný.
Zatkli vás kvůli nějaké nesrovnalosti v dokladech, že?
Ano. Zastavili mě a zabásli, protože jsem od newyorské dopravní policie, která je podle mě nejneschopnější vládní institucí v zemi, měl pozastavenou platnost řidičáku za špatné odbočení. Předpokládal jsem, že se za mříže spíš dostanu za to, že někoho praštím nebo provedu něco fakt špatného.
Co jste tedy mezi kriminálníky zažil?
Posadili mě mezi partu feťáků. Všichni hulákali. Ukázalo se, že jeden má rád hokej. Když slyšel moje jméno, pořád se mě vyptával. Mluvil na mě přes celou celu. Nakonec to byla vlastně sranda. S fanoušky jsem vždycky vycházel báječně.