OSLAVY SE ODKLÁDAJÍ
Na konci ledna si připomněla čtyřicátiny, jejímu manželovi bude tento měsíc osmdesát. Obě oslavy se však odkládají, jelikož oscarový režisér leží už třetí měsíc v nemocnici.
Váš manžel na konci minulého roku zkolaboval a skončil v nemocnici, nějaký čas byl dokonce v umělém spánku. Jak se mu teď daří? Už je ze všeho vyléčen, jen musí nabrat sílu. A on se skutečně snaží a velmi bojuje. Jsou to hlavně naše holky, které ho drží a motivují.
Nákazu meningokokem, kterým váš manžel onemocněl, si člověk spíš spojí s dětstvím či dospíváním. Víte, kde tuto bakterii chytil? Je to nemoc teenagerů a ani pro mladého člověka není snadné nákazu zvládnout. Byla to obrovská smůla. Můžu se jen domnívat, že Jirka chytil meningokoka nejspíš z klimatizace někde v letadle, když v Košicích připravoval operu Falstaff. Lékaři ho léčili silnými antibiotiky. K tomu dostal ještě zánět středouší, který mu operovali.
Jak to zvládáte vy? Není to lehké. Od 20. listopadu, kdy se to Jirkovi stalo, jezdím každý den do nemocnice. Někdy i dvakrát denně. Snažím se návštěvy skloubit s péčí o dcery a svojí prací. Naštěstí mi velmi pomáhá moje maminka, Aniččin tatínek a spousta přátel, kteří nabídli praktickou pomoc, třeba s hlídáním holek.
Říkáte, že manžela drží vaše dcery. Přitom se ví, že dlouho děti nechtěl. Jak to, že ke stáru nastala změna? Každý člověk se vyvíjí. Jirku teď dost mrzí, že na to nepřišel dřív. Kolikrát zalitoval, že
jsou děti tak malé, kdyby začal dřív, už je mohl mít aspoň v pubertě. Dřív si myslel, že by ho potomci omezovali. Ale všechno má svůj smysl a čas. Měli jsme zase možnost procestovat celý svět, to by s dětmi šlo jen těžko.
Na vysvětlenou řekněme, že otcem devítileté Aničky je režisér Jaroslav Brabec, s Jiřím Menzelem máte druhou dceru, tříletou Evičku. Samozřejmě jsme si všichni tři prošli obtížným obdobím, ale mám velké štěstí, že oba otcové nakonec dokázali v zájmu dětí potlačit svoje ega. Jirka přistupuje k oběma dcerám stejně a Aničku bezmezně miluje. A totéž Jaroslav, kterého by nenapadlo vzít třeba do zoologické zahrady jenom Aničku. Pro mě je důležité, že holky vyrůstají v harmonické rodině, jakkoliv je netypická. Možná jsme pro někoho divní tím, že se o děti nepereme. Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale holky jsou šťastné a mají spolu krásný sesterský vztah, i když je mezi nimi šestiletý rozdíl. A mně už je dávno jedno, kdo si o mně co myslí.
Už jste u holek odhalila nějaký talent? Obě mají rády divadlo a hudbu, ale i sport. Jinak je každá úplně jiná. Tříletá Eva je extrovert, hezky zpívá, je pohybově nadaná. Anička je plachá a hodně citlivá, s velkou fantazií.
LIDÉ VE SVĚTĚ JIRKU POZNÁVAJÍ
Hodně žen žije v nesezdaném soužití, vy jste naopak vdaná a žijete s dcerami sama. To byla vaše volba? Každý vztah má svoje fáze a teď žiju jen s holkami. Oběma nám to vyhovuje a myslím, že jsme v kontaktu častěji, než kdybychom bydleli spolu. Jirka potřebuje klid na práci, aby mohl psát a dál tvořit. No a já, dvě děti a pes ten klid zrovna nepředstavujeme. Jirka z legrace říká, že z nás má dvojí radost. Když přijedeme a pak když odjedeme.
Takové uspořádání by nebylo pro každou ženu... Má to svoje výhody i nevýhody. Moje máma říká, že jsem si vždycky dělala, co jsem chtěla. Můžete žít nestandardně, pokud to unesete.
Kdysi jste se vyjádřila, že jste povahou spíš muž než žena. Jak se to projevuje? Jednoduše si myslím, že mám víc mužského elementu, což potřebuju, abych to všechno zvládla. Hodí se mi zkušenosti ze sportu. Ráda vyhrávám a jen tak se nevzdávám. Věřím, že čas, kdy budu moci trochu zvolnit a nebýt jako bitevní loď, ještě přijde.
Jste hodně soutěživá?
Soutěživost mám v sobě asi díky atletice, kterou jsem kdysi dělala. Taky mám vůli dotahovat věci do konce. Pamatuju si, jak jsem jednou dobíhala do cíle a bylo mi jasné, že to bude o prsa, takže jsem do toho cíle vyloženě skočila. Bylo to na škváře, příšerně jsem se odřela. Všichni kolem, kdo mě znali, se chápavě usmívali. To jsi mohla udělat jenom ty, říkali. Ještě dnes si trénuju rychlost reakce na přechodu. Vyjít první, o to jde.
Jak jste viděla svoji budoucnost, když jste byla v poločase svého dosavadního života? Myslím, že je dobré si co nejdřív ujasnit, co člověk chce a co ne. A to vám pak pomůže jít dál životem. Pravdou je, že ještě na sportovním gymnáziu jsem si přála hlavně sportovní úspěch. Chtěla jsem na olympiádu, ale takový talent jsem zase nebyla. Moc ráda vzpomínám na tehdejší partu podobně založených lidí. Bylo to takové bezstarostné období na internátě. Trávili jsme spolu prázdniny i po škole, jezdili na vodu. Sport je pro mě taková pozitivní droga, relaxace a ani dnes bez něj nemůžu být.
Váš manžel se ovšem netají tím, že jemu sport nic neříká. My jsme vůbec samý protiklad. Já taky nechodila do divadla, než jsem ho poznala. Vzájemně jsme se přizpůsobili. Oba jsme chtěli být tomu druhému blíž. Já jsem Jirku doufám naučila, že pokud funguje tělo, funguje i hlava a obráceně, což je princip kalokagathia. A on si zase pochvaluje, že nemá doma intelektuálku, ale sportovkyni. Jsem člověk akce a okamžiku. Mám nejraději, když se řekne, zítra to bude tak a tak. Nejsem žádný velký plánovač, pro mě je důležitá svoboda a momentální rozhodnutí.
Vadí vám, když vás představují jako manželku oscarového režiséra? Myslíte, jako že bych se měla cítit nějak upozaděná? Tak to vážně nemám. Jsem na Jirku nesmírně hrdá. Obdivuju ho za to, co všechno dokázal, a těší mě, že jsem jeho součástí. I ve světě jsem zažila, že ho poznali a zastavili na ulici. Dokonce v Indii ho oslovovali lidé s tím, že znají jeho filmy a líbí se jim. Vždyť Ostře sledované vlaky, za které dostal před padesáti lety Oscara, byly zařazeny mezi sto nejlepších filmů světa. Na druhé straně jsem vždycky měla svoji práci a byla na Jiřím finančně nezávislá. A to člověku dá sebevědomí právě v tomto postoji.
SETKÁNÍ SE SIREM WINTONEM
Tak mi o té práci něco povězte. Čím se právě zabýváte? Moje firma Medialogue především organizuje venkovní výstavy v otevřeném prostoru. Vytvořili jsme unikátní výstavní systém pro velkoformátové tisky, který je mobilní a v noci osvětlený. Dlouhodobě spolupracujeme s mnoha institucemi, například s Muzeem hlavního města Prahy nebo klinikou Dr. Pírka v Mladé Boleslavi. Naše expozice mají většinou vzdělávací charakter. Pro diváky jsou zdarma a mě těší, když si lidé můžou prohlédnout nejen zajímavé fotografie, ale zároveň se dozví něco zajímavého.
Které z témat je vám nejbližší? Je to hodně ekologie. Chystám projekt Voda a civilizace. Je to velké téma, které si zaslouží větší pozornost. Vody začíná být ve světě vážný nedostatek, přitom je to základní zdroj života. Stejně jako změny klimatu ovlivňuje hladomory, migraci i válečné konflikty. Jednou bude voda nad zlato a už teď za ní lidé migrují. U nás nejvýznamnější výzkumy vývoje civilizací a úlohy vody od pravěku už léta provádí Český egyptologický ústav.
Projevujete svůj vztah k ekologii i ve své domácnosti? Určitě. Třídíme odpad a snažím se holky vést k tomu, aby vodou šetřily. Začínáme od takových drobností, jako je čištění zubů. Během něj musí být voda zavřená. Někdy zaléváme kytky na terase vodou po koupání, pokud neobsahuje žádné nevhodné prostředky. Myslím, že tyto návyky dcery jednou uplatní u svých dětí. Jen si vzpomeňte, v minulosti by nikoho nenapadlo, že se bude voda jednou prodávat v PET lahvích. Často si vzpomenu na zachránce židovských dětí Nicholase Wintona, který říkal, že i jednotlivec zmůže mnoho. A nikdo to nedokázal přesvědčivěji než on. Na projekty je ovšem potřeba sehnat peníze, takže se věnuju i fundraisingu. S tím začal už zmíněný Niky Winton, s nímž jsem měla tu čest několikrát se setkat. To on je vlastně průkopníkem fundraisingu.
Jak to myslíte? Aby mohl z Československa do Anglie vypravit záchranné vlaky, musel za každé dítě
zaplatit padesát liber a ty peníze musel někde sehnat.
Spoluorganizovala jste vlak Winton Train, který byl v roce 2009 vypraven z pražského Wilsonova nádraží do Anglie u příležitosti sedmdesáti let od záchrany 669 židovských dětí. Jak na sira Wintona vzpomínáte? Právě tehdy jsme se poznali. Siru Nicholasovi bylo rovných sto let. Byl to výjimečný člověk, kterému osud nejspíš za odměnu nadělil 106 let života ve skvělé kondici. O tři roky později jsme ho navštívili v Británii. Se mnou jel Jaroslav Brabec jako autor výstavy Wintons Train, kterou jsme připravili po vlakovém projektu. Minulý rok ji instalovali třeba v Museum of Tolerance v Los Angeles. Jaroslav nafotil všechny zachráněné Wintonovy děti žijící v Česku. Dodnes si vybavuju i některé bizarní okamžiky u něj doma.
Například?
Sir Winton žil ve sto třech letech sám, jen pomocnice mu chodila uklízet. Jarda si všiml, že má ve dřezu kupu nádobí, tak říká – já mu to umeju. A udělal to.
Jak se zdá, měla jste štěstí na lidi kolem sebe. To jistě, ale podle mě šťastné náhody neexistují. Myslím, že člověk k sobě svou energií přitahuje určitý typ lidí. Záleží na tom, co vyzařuje a jak se chová. Třeba v souvislosti s Jirkovou nemocí jsem žasla, kolik našich příznivců se ozvalo s nabídkou pomoci nebo jen aby nás morálně podpořili. To mě moc potěšilo.
OSLAVÍME PADESÁT LET OD OSCARA
Zdá se, že vás život baví i v době, která je pro vás obtížná. Máte na spokojenost nějaký návod? Víte, naučila jsem se netrápit otázkami, co by kdyby. Nenaříkat nad tím, co nemůžu změnit. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale z minulosti se má člověk poučit a budoucností se nestresovat. Připadá mi, že důležité je žít tady a teď. Člověk si kolikrát neuvědomuje, jak je úžasné mít lásku, štěstí a zdraví najednou. Pozná to, až když něco z toho chybí. Nedávno jsem se po letech vrátila k Tibetské knize o životě a smrti, která spojuje buddhistické tradice a západní myšlení. Pomáhá mi procházet tohle mimořádně složité období.
Mimochodem, slyšela jsem, že vám manželství posvětil astrolog Antonín Baudyš. Věříte na horoskopy? Sama nevím nakolik. Před mnoha lety jsme s Jirkou při jízdě autem poslouchali audionahrávku ze začátku osmdesátých let, kde
mu pan Baudyš dělal osobní horoskop. Trefil se absolutně ve všem, co Jirku v dalších letech čekalo. Spíš pro zábavu jsme se tenkrát rozhodli navštívit ho společně. Úplně na závěr porovnal naše horoskopy a zůstal z toho ohromený. Prý za svou třicetiletou kariéru neviděl dva lidi, kteří by k sobě tak pasovali.
Nezarazil ho ani velký věkový rozdíl? Vůbec. Ani rozdílné zájmy, i když chápu, že to pro mnohé může vypadat navenek podivně. Řekl doslova větu: Kdybyste byli bez sebe, budete nešťastní. Tenkrát jsme se tomu smáli. Jirka jen poznamenal, že na to nesmíme spoléhat, ale ten horoskop má dodnes vyvěšený doma na zdi.
Žádný černý scénář v souvislosti s manželovou nemocí si nepřipouštíte? Myslím pozitivně a podle toho se i sama chovám. Jirka překonal těžkou meningitidu a mnohé další komplikace, které s tím přišly. Už jen to, že přežil, je zázrak. A progres směrem nahoru je stále patrný, i když to jde pomalu. Stejně ale musíte být připravená na to, že odejde dřív než vy. To nikdy nevíte a nejde se na to připravit. Ale připouštím, že ta myšlenka je těžká. Vzpomínám, jak jsem si s Nikym Wintonem prohlížela rodinné album. V jednu chvíli se zasněně zahleděl na snímek svojí ženy, která mu dávno odešla. Otočil se na mě a říká: Víš, co je hrozný? Když ti někdo umře, není to čím dál lepší, ale je to čím dál horší. Myslím, že tomu rozumím. To se děje ve vztazích, které jsou výjimečné a silné. Nicméně, ať končíme optimisticky, jak a kdy hodláte oslavit ty vaše dvoje kulatiny? Chystala jsem velkou oslavu pro kamarády a dost jsem se na ni těšila, ale vůbec ji nepotřebuju směřovat k nějakému datu. Nic nám neuteče. Pro Jirku připravujeme krásnou akci s generálním konzulem v Los Angeles Pavolem Šepelákem, protože je to padesát let, co tam dostal Oscara. Takže to jednoduše posuneme. Nejspíš na červen, až na tom Jirka bude zdravotně líp. A těch našich 120 let oslavíme současně.